Břišní

Moje služebně nejstarší a nejmilejší kamarádka se rozhodla znovu se provdat, což by mně v zásadě ani tak nevadilo. Ona ale chtěla, abych jí to dosvědčila! To by mně bývalo bylo taky nevadilo, jenže..., víte...

Mám světle modré rifle dole rozšířené. Mám bílé rifle do mírného zvonu. Mám středně modré sportovní džíny, těhotenské lacláky, tyto všechny samozřejmě s prodlouženou délkou, a rovněž ještě mám bílé plátěné šortky.

Pak mám několik dlouhých, téměř hipísáckých sukní, batikované šaty s netopýrem na zádech a pavučinou na hrudi,včetně pavouka, černé dlouhé šaty s kapucí a cípatými rukávy, jako nosí ježibaby, úbor na břišní tanec a plavky.

A pak mám jedny jediné společenské šaty, slušivé a hezky přiléhavé, ze kterých mi avšak tohoto času leze břicho. Ále hrozně!

Bylo vyloučeno, abych šla v čemkoli z výše jmenovaného. Stejně tak bylo vyloučeno, abych si před výplatou koupila něco ušlechtilejšího. A nejvyloučenější z toho všeho bylo jít v těch slavnostních šatech + s tím otřesným břichem, které vypadalo, jako by bylo do šatů všito, něco jako honzík vepředu- nedalo se zatáhnout, nedalo se zamaskovat, nic!

Rozhodla jsem se, že břicho prostě musí zmizet. Lhostejno jak, lhostejno kam, prostě zhruba za týden vyrážím na radnici bez břicha, kdyby čert na koze jezdil, krucinál, HOWG!

I poslala jsem synka k prarodičům, aby mě nesrážel v rozletu, a nasadila jsem si osvědčenou dietu, ze které by se možná radovali plži nebo masochisticky založení jedinci, ale jinak už vůbec, ale fakt vůbec nikdo, nejméně pak já. 

Zelenina vařená, zelenina dušená, zelenina syrová, pouze snídaně trošku vylepšené, abych došla do práce, večeře naopak minimální. Po třech dnech jsem měla nezvladatelnou chuť i na psí paštiku!

Poslední den jsem se rozhodla, že pro maximální efekt nebudu vůbec večeřet. Vymetla jsem byt ode všeho, co by mohlo byť jen vzdáleně připomínat potravu. Kde nic není- tam se nejí! Když není vůle, nastoupí systém! To bych se na to podívala!

Během příštích dvou hodin jsem provedla celkem čtyři zevrubné prohlídky celého bytu, včetně všech kabelek, synova školního batohu a psí boudy. Kolem desáté s konečnou platností přišla totální krize. V kuchyňské lince jsem, celá zdivočelá, vyšťourala původně vícedruhový ovocný čaj, který jsem během několika mála minut nemilosrdně degradovala na čaj jednodruhový, takto šípkový: miniaturní kousky rozinek, ananasu a papáji, vločky kokosového ořechu... Vše se mi neobyčejně hodilo!

Přebírala jsem hbitě a s grifem, za který by se ani Popelka nemusela stydět. Zažívala jsem zvláštní směsici rozkoše, provinění a dokonce ponížení, místy i zuřivosti, když jsem si zapíchla šípkovou šupinku do jazyku nebo když jsem si sušenou bezinkou vylomila vroubek na jedničce vlevo.

Druhý den jsem posnídala obligátní půlku vařené mrkve a spokojeně nakráčela na radnici. Prožívala jsem euforii, jako bych se vdávala sama, ne-li větší. Po břiše ni vidu, ni slechu! Šikulka! Na uplynulých sedm dní jsem vzpomínala asi tak, jako se vzpomíná na porod: bylo to šílené, ale už je to pryč...

S pocitem že si to opravdu zasloužím, jsem zasedla k svatební hostině. Slastně jsem pojídala grilované kuřecí maso s broskví, k tomu hranolky.  Vídeňská káva s kouskem jahodového dortu mě definitivně přesvědčily, že život je vlastně docela hezký!

Tento pocit mi vydržel přesně do okamžiku, než jsem stanula v umývárně před zrcadlem. Zůstala jsem stát s kartáčkem v puse a nevěřícně poulila oči: jak je tohle možné?! Moje krásné zelenobílé přiléhavé šaty vypadaly, jako by je na sebe navlékl pravověrný pivař! Břicho, o kterém jsem si mylně myslela, že mě navždy opustilo, se ke mně věrně navrátilo, stejné, jako bylo, možná i o něco málo větší; nejspíš, aby mě definitivně zhroutilo!?

Ono to skoro ke zhroucení je: člověk týden hladoví, a pak se jednou nají, a je tam, kde byl předtím! Zdá se, že si mohu vybrat v zásadě ze dvou možností: vařená mrkev- bezbřichá, normální strava- s břichem.

To teda fakt nevím...