Bordelářka

Jsem. Bordelářka. Přiznávám se,,,,a je mi to fuk. Jestliže jsem se takto mohla dožít poměrně vysokého věku, nebudu se už předělávat. A budu si zvát návštěvy. Furt. Co se budu stylizovat.

Jako si na stará kolena nebudu nebudu zvykat na čokoládu, kterou často dostávám, i když  Schwarzwaldská šunka je tak skvělá a všelijaké chorizo klobásky taky.

Moje maminka byla extrémně pořádná. Jíst se dalo z podlahy, pít ze záchodu. Vše vzorně srovnané. Pochybuju, že by u nás někdy byla nějaká bakterie. To bych se fakt divila. Savo. Vyvářecí hrnec. Vše přežehlené, sterilní. Očistné rituály až obsedantního charakteru. Před dlouho plánovanou návštěvou takový grunt, že by se dal přirovnat k vojenským manévrům. Vše nejlépe bílé, popřípadě nějaká ta světlá barva, operační sál hadr.

Můj táta byl pravý opak. Něco nepopsatelného. A na rozdíl od mámy, která měla fobii z návštěv, které by eventuálně mohly objevit nějakou tu nedokonalost, táta mě návštěvy rád. Co se jeho týkalo, mohly přijít kdykoli během dne i noci, ohlášení dopředu nebylo nutné. Otcův úklid jeho pokoje probíhal podle starého sprostého pořekadla "Kopla výkal pod kredenc a bylo".

Já jsem táta i máma, děsivá směs obsedantně čistotného bordeláře. Bakterie s námi jistě žije nejedna, viz psice, ale Savo a vyváření mám taky ráda. Stejně tak světlý nábytek. Návštěvy mám ráda, ale taky se jich bojím. V takových případech nejprve manévry, pak hosté.

Mou největší slabostí jsou útroby skříní a všech možných šuplíků a přihrádek.Já to prostě nedávám. Umím to uklidit, ale nedokážu to udržet uklizené. Teta, která mi jednou o prázdninách v bytě zalévala květiny, zažila šílené leknutí. Netušila, že jsem těsně před odjezdem něco hledala ve svém psacím stolku, což probíhá většinou tak, že vysypu šuplíky na hromadu, a nestihla jsem to shrnout zpět.

"Já myslela, že seš vykradená!" líčila mi otřeseně. Semo tamo mi něco spadlo na zem, no, však je taky moje...

Můj muž, voják....Jeho komínky ve skříních jsou jistě taky nějaká diagnóza. Zatímco já razím heslo, že dokud jdou dvířka zavřít, je to v pohodě, jeho vyřídí každý odchylný milimetr. Trpí jak zvíře.

Když jsem si vybírala povolání, myslela jsem, že stačí mít ráda děti, umět to s nimi, být muzikální, výtvarně schopná, apod., viz přijímačky. Nikdo mi nezdůraznil, že v dětských kuchyňkách musí být vystavené mini hrnečíčky oušínky jedním směrem. Že hromada výtvarného materiálu na mé katedře místo ozdobné dečky je odporný zločin. Že dítě upatlané od barev a bláta až na zádech je nežádoucí jev, ač si den neskutečně užilo. Že dětské motorky v garáži musí být seřazené podle odstínu barev a musí lícovat. Že...

V poslední době mám pocit, že bych se měla konečně přijmout se vším všudy. Jsem bordelář, ale dobrá a milující matka, žena a učitelka. Mám spoustu dobrých vlastností. Kdo chce, ať bere, kdo ne, tak ať nechá být.

A návštěvy si budu užívat bez výčitek a jakýchkoli obav. A pokud by mě snad chtěl navštívit někdo z těch obsedantnějších, co se se pořádku týče, mohu nabídnou pěkný (vyvařený, nažehlený) šátek na zavázání očí.