Bez názvu

V práci byla dnes doslova od rána do večera, aby napracovala dva dny, které si vyhradila pro zlikvidování chřipky. Na to to nestačilo, na totální vyčerpání ano. Poslední dítě, které zůstalo ve školce až do večera, osamělo někdy hodinu a půl před zavíračkou; v takovém případě se musí učitelka děcku intenzívně věnovat, aby si neuvědomovalo svou opuštěnost.

Přeříkala holčičce třetí ruskou říkanku, pochovala všechna plyšová zvířata, která jí holčička nanosila do náruče, nabídla malé druhou svačinu a přihodila na tácek sušenky s kandovaným ovocem a karamelku, kterou u ní na třídě dostávali všichni posledníčci... 

Za minutu šest zazvonila u vchodu maminka. Holčička jí nejprve radostně vběhla do náruče, pak se pohádaly v šatně, neb zapomněla ve třídě medvídka, bez kterého odmítla odejít. Následovala neúspěšná desetiminutová pátračka ve všech třídách. Medvěd nakonec nalezen přece jenom v šatně, a to v barevném pytli pod náhradním oblečením.

Autobus. Metro. Tramvaj.  Přeplněné nákupní centrum. Schránka plná složenek. Doma nemocný syn. Nemocní psi. Nemocný králík. Všichni chřipku. Od ní. Procházka v parku. Krmení všech. Zvonek dole: otec. Byl tu dnes již třikrát! Konečně se strefil! Chodil kolem bloku a čekal, až se rozsvítí okna. Syn zvonění neslyšel, neb spal. Ještě tohle jsem ti chtěl říct... Poválečné umění. Čtvrttónové skladby. Hába. Beneš. Masaryk. Přinutila své tělo, aby otci uvařilo kávu a usadilo se naproti němu do křesla. Ještě tohle jsem ti chtěl říct... Otec, čerstvý vdovec, se cítí být sám. Samota je strašná věc. A k tomu odsunu Němců, ještě, pamatuješ se na ... Nepamatuje. Nebyla na světě. Zvoní telefon na stole. Než k němu dojde, zvonění ustane. Ozve se mobil v kabelce. Než ho nahmátne, přestane bzučet. Z ložnice zadrnčí další mobil. Vše se opakuje. Pamatuješ se na kafe od UNRRY, viď, pomlaskává otec nad prázdným hrnkem, to bylo něco, to se s touhle špínou nedá ani srovnat; udělej mi ještě jedno...Nepamatuje.

Volá ji syn. Jsem tady celý den tak sám, pojď si ke mně na chvíli sednout! Jde, otec jde také. V botách. Na koberci. Nemůže se shýbnout, aby se zul, navíc by v pantoflích nastydl od země. Sedá si k vnukovi: To za první republiky, víš, jak tam stál ten barák, jak ho na konci války vybombardovali... Neví. Ani ona, ani syn. Ani otec, v zásadě už. Takže převede řeč na současnou politiku.

Nechá oba pány v jednostranném srdečném hovoru a zvedne neodbytnou pevnou linku. Kamarádka. Je tak strašně sama. Má depku. To si ani neumíš představit, co to je samota! Pokládá přístroj na desku, takže kamarádčiny stesky poslouchá fialka na stole a pes pod stolem. Ten za chvíli začne zvracet. Na parkety. Opět začnou vyzvánět oba mobily.

Stoupne si k oknu, opře si bolavé čelo o chladivé sklo a zírá do tmy. Na zasněženou ulici dopadají další a další drobounké vločky sněhu...