Barbarka v čajovně

„Já bych si někde koupila pizzu, něco k pití, a sedla bych si v parku na lavičku,“ navrhla jsem kamarádce, když jsme se vracely z procházky starou Prahou.

„Néé,“zaprotestovala tak upřímně, že jsem v mžiku zapomněla jak na tuňákovou, tak na žampiónovou, dokonce i na slaninovou pizzu. „To je takový...no já nevím...takový plebejský!“ konečně našla ten správný výraz. „Z pizzy ti bude leda tak špatně, urve ti žlučník, dej na mě! Já tě vezmu do čajovny, jo! Tam je to tak povznášející,“ líčila mi zasněně. „Celkově- ta atmosféra, jídlo, čaj, já miluju čaj, víš,“ pokračovala s nadšením, které avšak ne a ne se na mě přenést.

Moje pochybnosti se prohloubily, když jsem seděla za mrňavým stolečkem, kolena na úrovni ramen, obklopena svíčkami jak oběť na oltáři, a studovala jídelní lístek. Nejdřív jsem myslela, že to je knížečka volných veršů nějakého prokletého orientálního básníka, který ovšem píše o něčem úplně jiném, než o jídle, ale pak mi to kamarádka přeložila, a já ztratila poslední naději: tři čtvrtiny tajemných slov znamenalo zrní, čtvrtina různé koření. Kamarádka nám nakonec zkušeně objednala kuskus s tuňákem a zeleninou, což mě naplnilo malomyslností, a to i přesto, že mi kamarádka odpřisáhla, že dostanu lžíci a ne tyčinky...

Dostaly jsme hliněné misky s miniaturními žlutými kuličkami, ozdobené čerstvou zeleninou. Přestože masa z tuňáka tam bylo asi tolik, jako masa ze mne, jídlo báječně vonělo i chutnalo. Zapít kafem jsem je však nesměla, abych kamarádku nezkompromitovala. Doporučila mi stylový zázvorový nápoj, a já, milovnice kandovaného zázvoru, nadšeně přikývla.

Nápoj, který jsem upíjela brčkem, byl nepochybně zdravý a vhodný pro tuto příležitost, ale s lahodným kandovaným zázvorem neměl nic společného. Ve sklenici se volně vznášelo neuvěřitelné množství vláken, která vypadala jako konečně ostříhané vousy rezatého muže. Pomodlila jsem se, abych je nějakým nedopatřením nevcucla, a obratem jsem jich měla asi tak půl hrsti v dutině ústní, pěkně až vzadu.

První, vpravdě dravě pudová myšlenka byla neprodleně si hrábnout do pusy a jakýmkoli způsobem si vydrápnout dusivý chuchvalec z kořene jazyka, bez ohledu na společenské ohledy i následky. Pak jsem zjistila, že při troše té kreativity přece jenom nějaký ten vzduch nasaju, a pokusila jsem se o rádoby nenápadný chvat pomocí zubů, ale vzhledem k tomu, že jsem si netroufla pořádně vypláznout jazyk, má snaha vyšla na prázdno.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na naší králičici. Ta si jednou trhala kožich na plánované hnízdo tak horlivě, že se málem udusila. Musela jsem si ji položit zádíčky na klín, otevřít tlamičku, a pinzetou jí z krku vytahat, co se dalo. Teprve teď jsem pochopila, proč tak pokorně držela: kyslík je holt kyslík...

Netušila jsem, kde jsou toalety, a netroufala jsem si případným všetečným dotazem provokovat svůj bujně vyvinutý dávicí reflex, zemřít se mi taky zrovna nechtělo, notabene tak stupidním způsobem, takže mi nezbylo nic jiného, než předstírat, že mi upadl kapesník a bleskově se pro něj sehnout pod stůl. Tam jsem udělala čerta (blebleblééééé), konečně se pomocí ubrousku zbavila zázvorových chlupů, a po dlouhé době pořádně nadechla. Už vím, proč tam mají takovou tmu: předvídavá pozornost podniku...

Když jsem se opět vrátila z podstolí, kamarádka zrovna velebila kuskus: „Kromě toho, kolik obsahuje prospěšných látek, je užitečný i jinak,“ ztišila hlas. „To bys koukala, jak ti pročistí střeva! Budeš mít klky jak nový!“

Když jsem přišla domů, připadala jsem si jako Stračena z Malého Bobše, když se napásla na mokré jatelině a babička jí ještě dala navíc napít. Když jsem uléhala, cítila jsem se jako krysa, která blbě nalítla a sežrala návnadu. Když se to všechno přehnalo a prohnalo mým trávicím traktem, byla jsem si jista, že nemám v těle jediný klk; ani vyčištěný, ani nevyčištěný; že to všechno šlo ven komplet i s klky...

Druhý den jsem se dozvěděla, že kamarádce se vedlo podobně, a obě jsme se shodly na tom, že když někdy příště snad jíst mimo domov, tak jedině nezdravě!

HOWG!