Autobusem z Budějovic na Třeboň, ale jedině přes Zvíkov!

Tohle pokaždé vtloukám do hlavy všem známým, kteří se chystají navštívit nás na chatě. Je to nedaleko Třeboně, autobus tam jezdí párkrát za celý den, teď už; dříve to bylo podstatně méněkrát. Ti, kteří zmeškali tento jedině správný autobus a následně se pokoušeli improvizovat, většinou smutně zaplakali.

Ač domorodci si v tomto smyslu mohou leccos dovolit, neb znají spoustu zkratek – tu přes les, tu stezkou mezi poli, cizák, a musím se přiznat, že v tomto se mezi cizáky opravdu počítám, se nechytá…

Počkat si se prostě vyplatí, a nejenom z toho důvodu, že v lese bývá v noci velká zima…

Cesta tímto autobusem, tzv. Zvíkovákem, má pro mě už od dětství velké kouzlo. Jednou za prázdniny jsme jím jezdívali do města do cukrárny. Vždycky jsme se těšili už dlouho dopředu. Řidič bezesporu také – když se do jeho vozu nahrnula celá naše přebujelá rodina, měl obsazeno. Po vřelém mnohačetném pozdravu jsme se pravidelně všichni zúčastnili mnoha vřelých rozhovorů, z nichž nečastější téma bylo: o kolik je nás zase víc a o kolik jsme který za ten rok povyrostli, popřípadě co ti politici u nás zase zprasili+ přesný návod k nápravě. Nadšeně jsme sledovali, co je ve vesničkách, jimiž jsme projížděli, za ten rok nového… Ve Spolí na návsi rozšířili rybníček. A pod břízkami jsou nové lavičky… Jsou v Libíně i letos čápi? A jak to, že tu zrušili místní prodejnu? Byla přece skvělá… Pokaždé jsme si připomněli nešťastný úsek, kde před mnoha lety došlo ke smrtelné nehodě: místní mladá žena srazila svým autem dva sotva dospělé kluky; naši se tenkrát k neštěstí přichomýtli cestou na zábavu, místo do zvíkovského kulturáku pak jeli se smutným nákladem do nemocnice; přijeli pozdě… Vždy bylo na co vzpomínat, vždy bylo něco zajímavého k vidění.

A k slyšení. Jako dospělá už nejezdím jednou za prázdniny na dortíky, ale jednou za týden pro maso a jinou potravu. Cestu si ovšem užívám stejně, ne-li víc. Že by tady řidič někomu ujel před nosem, jsem ještě nezažila. Naopak, stalo se, že řidič na prázdné zastávce znepokojeně brumlal: „Kde je ta Vondrová? Vždyť má dneska tu rehabilitaci! Je úterý nebo ne!“ A vzápětí s úlevou mává na klusající stařenku, aby se tak nehnala. Na příští zastávce nabíráme staršího muže s kbelíkem borůvek. „Zastav mi, Fando, ve Slavošovicích. Vrazím do výkupu ty jahody, a jedu dál. Řidič se nevzruší. „A kdo má letos výkup, Lojzo? Zase Fojtíková?“ „ No jo,“ odtuší Lojza, ve Slavošovicích se hrabe ven, přes plot podává kbelík a rovněž přes plot bere peníze, z nichž část obratem sype řidiči do dlaně. Všichni s porozuměním pokyvují. Kbelík si vezme, až zase pojede kolem, doufám, že u toho zase budu…

Lojza šťastně zjišťuje, že mezitím přistoupil jeho bratranec z x tého, (nedohledatelného) kolene. Postěžuje si, že s ním doma nemluví ani skruž od senkruvny. Bratranec Adolf mu nabídne azyl na dobu neurčitou, a ani když Lojza oznámí, že je sprostý vrah, nevezme to zpět, což mě uchvátí.

„Měli jsme dvě kůzlata, mladá i stará se s tím cicmaly jak s dětma, daly tomu jména, no co ti budu povídat,“ začíná Lojza vyprávět. „No a když přišel čas to zabít, byly scény jak z filmu. Nikdo se k ničemu neměl. Prej, táto, je to na tobě. No tak jo. Ženský na celej den odešly, že u toho jako nebudou. Všecko jsem udělal, jak se sluší a patří. A co myslíš, že mi večer řekly?“ Autobus (včetně mě) nedýchal napětím. „ Stará prej – ty vrahu jeden, takový zvířátka nevinný, jak jsi moh‘? A holka brečela jak na funuse a od toho okamžiku se mnou nepromluvila!

Vystupujeme za souhlasného bručení všech cestujících. Alois má na vybranou hned ze tří útočišť, obzvláště když přinese nějakou tu kotletku…

Těším se na zpáteční cestu. Složení pasažérů se změní jen málo, pohoda ani trochu. Klid a mír. Vstřícnost. Ohleduplnost. Srdečnost. Po celý rok se mi po tom stýská.

Nemohli by se pražští řidiči trošku inspirovat!