Ať se ukrkaj'!

Grétka seděla na malé stoličce v kuchyni a strnule hleděla do prázdna. Zdálo se, že nevnímá čilý ruch v bytě. Kolem ní činorodě pobíhali muži různého stáří. Jedni nosili nábytek, další házeli do přinesených velkých pytlů různé věci, zkoumavě rozdělovali, co kam do kterého pytle přijde. Rozhodující slovo měly dvě ženy, něco mezi padesátkou a šedesátkou. Grétčiny sestry.

Aleš Gottwald

Nejstarší Rita se právě vrhla na mámin prádelník. „To je moje,“ zavýskla, když objevila nové cíchy s růžičkami, ještě zatavené v obalu. Grétka je koupila mámě, když jí bylo nejhůř, když už přestala bojovat. Přinesla jí je ukázat do nemocnice. „Ty ti povléknu, až se vrátíš,“ vykládala vesele, ale chtělo se jí umřít. V máminých očích se v tu chvíli objevil záblesk zájmu. Potrpěla si na hezké povlečení, milovala růžovou, a někdo vyslovil naději, že by se mohla vrátit domů. A vyslovila to její Gretchen, ta by jí nikdy nelhala!

„Ty si vezmu pro Monu,“ ozvala se náhle. „Máma z nich měla hroznou radost, a...“ zajíkla se a nedokončila větu. Druhá sestra jí vyškubnula polštář. „Né, ty si vezmu já! A když jí Grétka nevydala balíček, vstrčila polštář do pytle k ostatnímu povlečení. „Tak aspoň polštář, no!“

Muži odnesli poslední skříň. Sestřin muž je předtím důkladně otřel máminou vyšívanou dečkou, kterou pak odhodil do její ještě rozestlané postele. Všichni se po bytě pohybovali v botách. V pracovních botách... Máma se do svého pokoje zouvala i z pantoflí. Dočkala se samostatného pokojíku, až když všechny děti postupně vylétly z hnízda, a moc si ho užívala. „Vy tu chodíte v botách?“ hlesla ohromeně Grétka. „No a co, máme tu snad chodit bosky,“ odtušila Emma, druhá sestra. Její muž si odplivl na máminu předložku před postelí. „Koberce si nebereme,“ vysvětlil, „ a stejně to půjde do hajzlu!“ Tak se s Monou zujte, když chcete, a nebuzeruj!“doporučila jí sestra důrazně.

Bylo právě týden po pohřbu. Grétka prosila sestry, aby nechaly pár dní mámin pokoj tak, jak je. Aspoň tu iluzi ještě chvilku přiživit. Tu iluzi pokoje, čekajícího na svou obyvatelku. Aspoň pár týdnů, než se trochu vzpamatuje. Sestry jí to slíbily, ale když Gréta zcela náhodně dorazila do bytu rodičů se závinem pro otce, přinatrefila se k velkému veselému stěhování.

Holé stěny plné světlejších obdélníků. „Fuj, kolik let máma nemalovala?“ ušklíbla se Rita. Máma opravdu dlouho nemalovala. Byla by ráda, ale...Kdo by jí odtahal nábytek? Nikoho cizího nechtěla, a Grétka to sama opravdu neunesla, no, a Mona na to byla ještě malá. Pohlédla znechuceně na oba dvoumetrové švagry i synovce samý sval. Škoda, že si nikdy nenašli pro babičku čas. To ona na ně vždycky...

„Kde je Madonka?“ uvědomila si náhle, když zahlédla synovce se zásuvkami. Tady měla máma v krabičce pár zlatých kousků, především medailónek po své babičce. „Ten je tvůj, holky si svoje věci po babičce už vzaly, když se stěhovaly. Jmenuješ se po babičce, tak chci, aby sis ho vzala ty!“ „ Já si ho tu zatím u tebe nechám,“ smála se vždycky Grétka, protože věděla, že si máma šperk ráda prohlíží a vzpomíná. „Ty šperky jsou u nás, aby se neztratily, peníze taky,“ podotkl švagr. Sestra se připojila se svým souhlasem. „Třeba se někdy sejdeme, a domluvíme se, co s tím,“ mávla rukou.

Otec se prve dojatě zmínil, že v den, kdy máma zemřela, ho navštívila dcerka a přinesla mu řízek...

Vyrušil jí křik dcery, která bránila sbírku zvířátek z mléčného skla. Při každé příležitosti darovala babičce nějaký nový kousek. „To jsem babičce koupila já!“ vřískala. „To si vezmu domů!“

„No jo, ty jsi koupila všechno, viď? A můžeš mi říct, za co asi? Když jste s Grétou furt švorcový!“ Sestra se třásla rozhořčením. „Počkej,“ přerušil ji její manžel a obrátil se vlídně k čtrnáctileté Grétčině dceři. „Máš od těch figurek nějaký doklad?“ zeptal se jí s úsměvem. Nemáš, co! Tak je to dědictví, a nemáš na to právo!“  Rita nicméně hodila košík, do kterého prve naskládala skleněný zvěřinec, na křeslo. Jedno zvířátko se rozbilo. Mona se nad košíkem sklonila. „Myslíš, že to půjde spravit?“ zeptala se dětsky Grétky. Ta přikývla. „Určitě,“ uklidnila ji.

„A dej si ty krámy z toho křesla, ať ho můžeme odnést!“ utrhla se na Monu Rita. Grétka pocítila něco jako nenávist. Poprvé v životě, zato tak silně, až se toho vyděsila. Vstala, sebrala figurky a usedla do křesla. „To si beru já,“ oznámila klidně, ale rozhodně. Houpací křeslo dokonale zhmotňovalo máminu představu pohody. Když ještě mohla chodit, ráda v něm sedávala. Buď si četla, sledovala televizi nebo klimbala. Pak už jenom klimbala, a nakonec už byla odkázaná jen na svou válendu...Mámino křeslo. Najednou pro ni bylo neobyčejně důležité, by přímo nezbytné, aby křeslo přesídlilo do jejího bytu. „Stejně ho nemáš jak odvézt,“ smál se uštěpačně švagr. „Jó, bez chlapa, bez auta,...“ „Já si poradím, netrap se tím,“ odtušila.

„Ty, Gréta, myslíš, že si sousedi všimli, že máme dvě auta?“ zatetelila se Rita. „A Emma taky,“ zachichotala se. „Asi ne, odpověděla Grétka škodolibě. „Copak je tu už někdo viděl? Mámu jsem k doktorům vozila taxíkem nebo sanitou, když už nechodila.“ „Tak snad nás u těch aut dneska někdo zahlídnul, ne,“  nechtěla to vzdát Rita. „Třeba Ranglová, ta v jednom kuse čumí z okna,“ zadoufala. „A všem to roznese!“ „Hmm...“protáhla Grétka, „Ranglová je deset let po smrti, takže těžko kouká z okna,“ zapochybovala nahlas. Navíc- i kdyby vás někdo viděl, nepoznal by vás- po tolika letech...“ Při pohledu na sestřin zklamaný výraz se mírně, leč znatelně potěšila. Pak se lekla. Budu jako oni, napadlo ji provinile.

V pokoji zůstala hromada máminých šatů. A prach, který byl původně pod nábytkem a teď byl osvobozen. „Ty hadry odnes někam do sekáče,“ zavolala ještě Emma na Grétku, než konečně zaklapla dveře. Na to znamení otec vyšel ze svého pokoje. Zmateně se rozhlížel po bytě. Vypadal jak po nájezdu Tatarů. „Už jsou pryč?“ přeptal se pro jistotu. „Nezabývej se tím, doporučil své nejmladší dceři s nadhledem osmdesátníka, ať se ukrkaj'!‘“ Mona z toho výrazu dostala záchvat smíchu. „Ať se ukrkaj‘!“ opakovala okouzleně po dědovi donekonečna.

Seděli pak v mámině vybrakovaném pokoji- Grétka v jejím křesle, Mona s dědou na její posteli, a dlouho do noci si o ní povídali a prohlíželi její fotky, které objevili pod hromadou oblečení. Byly tam starodávné snímky kudrnatého miminka, hubené holčičky s velkýma hnědýma očima, pak nějaké svatební fotky, na kterých máma vypadala úplně jako Gretchen, ale hlavně - spousta fotek jejích dětí...

 / Jedná se o fikci /