Asi mě nezabije auto

Nejsem si tak docela jistá, zda věřím na osud nebo na náhody. Šťastné i nešťastné. Zato jsem přesvědčená, že z tohoto světa sejdu jiným způsobem, než autonehodou. Jakýmkoli jiným, ale autem to nebude. Možná je to troufalost a až zítra vyrazím pro rohlíky, vezme si mě za ty kecy náklaďák. Ale spíš ne – posuďte sami...

Někdy ve čtrnácti, patnácti jsem čekala na tramvaj. Nikoli na ostrůvku, protože máma nám, všem v rodině, odjakživa vštěpovala, jak je to tam nebezpečné – čekající je ohrožován dopravou ze všech stran; přešla jsem na chodník u domu. Před malým krámkem byl malý kamenný pultík, tam jsem se jako vždy opřela, položila si housle a kabelu, a mírně si zklimbla, neb tramvaj měla přijet až za deset minut.

Najednou mě probral neurčitý, ale zato neodbytný pocit. Nebo spíš nutkání, přímo rozkaz, a sice okamžitě přejít na ostrůvek refýže! Bylo to tak jednoznačné, že jsem se bleskově sebrala a skutečně opustila své pohodlné a bezpečné stanoviště, i když jsem nic nechápala. Během několika vteřin se zezdola přihnala malá bílá dodávka, a napasovala se přesně na místo, které jsem jen tak tak stihla opustit...

Podruhé jsem jen o vlásek unikla i s tehdy asi čtyřletým synem. Dům mých rodičů je pod zatáčkou, která je nějak špatně vymyšlená a udělaná nebo prokletá, jinak si to nelze vysvětlit. Kdykoli třeba jenom mírně mží, stane se z ní tobogán. Je tím už pověstná, takže kdo ji zná, jezdí tudy krokem. A kdo ji nezná, skončí u zdi našeho domu, popřípadě se nabourá do sloupu elektrického osvětlení. Domorodci - pěšáci-  už s tím počítají, a jakmile zaprší, ohlížejí se neuroticky na všechny strany, než přeběhnou kritický úsek a konečně vpadnou do domu.

Odcházeli jsme se synem z návštěvy, dost jsem pospíchala, takže mě rozladilo, že synovi propadla rukavice schodištěm z přízemí do sklepa. Ona tam totiž ani tak nepropadla, jako tam byla hozena, nebo spíš vmasírována mezerou v zábradlí, takže jsem byla značně nevrlá. Museli jsme se vrátit už ze dveří a sestoupit do sklepa. Sotva jsme opustili vchod, ozvala se obrovská rána. Až u schránek čerstvě zaparkovalo nějaké auto, na kapotě vyražené dveře...

A do třetice, nejčerstvější zkušenost, asi tak pět let stará. Vozívala jsem mámu po různých vyšetřeních, většinou taxíkem. Když bylo hotovo, objednala jsem pokaždé z nemocniční vrátnice vůz, a jelo se domů. Jednou jsme čekaly hrozně dlouho. Mámě už nebylo dobře, o to to bylo horší. Každou chvíli jsem vybíhala před špitál a vyhlížela, abych se pak nervózně vrátila zpět k mámě a trochu ji povzbudila. Nakonec taxík dorazil, ale zastavil na protější straně extrémně frekventované ulice, přičemž šofér odmítnul předjet před bránu, což bylo jednak nezbytné, a jednak v podobných případech běžné. Bylo nemyslitelné, že by máma dokázala dojít tak daleko, takže jsem se s řidičem takřka pohádala, nadali jsme si vzájemně do různých zvířat a psychiatrických diagnóz, ten nakonec nabral nějakého muže místo nás a odjel.

Vrátný to sledoval oknem a takřka obratem nám přivolal jiné auto, do kterého jsme se obě s úlevou zhroutily. Přijíždíme na křižovatku před viaduktem. Silnice dokonale ucpaná, policie, sanita, čumilové. Dvě rozbitá auta, jedno z nich taxi. Jistě tušíte, koho z taxíku saniťáci nakládali na nosítka...

Takže já na tom trvám. Infarkt u zubaře nebo na nějakém úřadě? Možné. Uklouznu v koupelně? Co by ne. Sežere mě aligátor? Co já vím, já se koupu v řece moc ráda; třeba jednou nějak prudce zbohatnu a budu cestovat, a...

Ne fakt. Myslím, že auto to nebude...