Adriana miluje psy

Miluje je moc. "Tohle je už můj....můj....čtvrtý  pes za posledních devět let!" říká hrdě a oči se jí lesknou slzami dojetí.

Tak první byl Alf. Alfík! Alfíček! Byl to takový medvídek huňatý! Miláček. Měla ho skoro pět let. Pak se rozhodla odstěhovat do nedalekého města, a tam s ní pes nemohl. Takový veliký pes! Nechala ho tedy ve vesnici, kde žila. U souseda. Ten se o něj postará. Alf byl degradován z gaučáka bytového na psa v kotci. Za domem a stodolou, aby nebylo tak slyšet jeho tesklivé kňučení. Docela sám tam prožil několik měsíců, pak ho hospodář, který tam chodil jednou denně s jídlem, našel mrtvého. Utýral se steskem nebo ho snad někdo otrávil, aby přestalo to věčné vytí a naříkání? Těžko říct. Adrianě to mohlo srdce utrhnout, když se o tom náhodou dozvěděla...

Pak přišel Goran. Kříženec ovčáka. Černý jako čert a stejně tak nezvladatelný. Adriana si s ním vůbec nevěděla rady, tak byl problémový! A to jí v útulku říkali, jak je hodný a vděčný! Na vodítku tahal jako blázen, takže Adriana měla co dělat, aby jí neutekl nebo ji nevláčel! Ale odepnout ho nemohla. Goran totiž utíkal. Nakonec to Adriana vzdala. Gorana prostě nechala, ať se venčí sám. Ráno ho jednoduše vypustila a šla do práce. A Goran se namlsal. Nejdříve se skutečně venčil jen v nedalekém parku a po městě, přičemž se víceméně každý večer vrátil domů před bytovku, ale pak si začal troufat i do okolních vesnic, kde nebyla nouze o slepice a jiná zvířata. No a co! Je to taky živý tvor a má právo se proběhnout, ne! Adriana se urážela, když jí lidé vyčítali, že nechává tak velikého psa bez dozoru. "Kdo nemá rád zvířata, toho nemám ráda já!" odpovídala zarputile. Jednoho dne se pes neobjevil, nepřišel ani nazítří. Nepřišel už nikdy. Adriana byla bez sebe. "Lidi jsou takoví zmetci! Komu co Goránek udělal? Aby je pánbůh potrestal!" Hledat ho nešla. Kdyby ho našla přejetého nebo zastřeleného v blízkém lese, muselo by jí to srdce utrhnout!

Stýskalo se jí strašně. Vždyť bez psa je tak smutno! To není ani domov, tohleto! Proto si vzala z téhož útulku, jako měla Gorana,  Aišu- malého křížence maltézáčka. Aiša byla ještě štěňátko. Divoká, rozcuchaná uličnice, která by si pořád jenom hrála! Byla sladká...Až na ni nový přítel trochu žárlil! Ale ne, vždyť ji měl taky moc rád! Moc mocinky moc! Ale co mu vadilo: Aiša dělala takový nepořádek! Každý den se Adriana i Mirek vraceli do bytu plného zápachu z loužiček a hromádek. Štěně opravdu od rána do pěti odpoledne bez vyvenčení nevydrželo. Mirek se na Aišu trošičku zlobil. Někdy ji tak nějak malounko nakopl, když měl špatnou náladu a ona mu roztrhala botu nebo počůrala křeslo. Jednoho dne řekl Adrianě, že jestli se toho prevíta nezbaví, tak od ní odchází! V prasečáku žít nebude! Adrianě mohlo srdce puknout! Míra- její láska největší a nejsladší! A tak milá Aiša po pár týdnech putovala opět do útulku. Důvod? Zničující alergie! Osud je tak krutý!

Osud je vážně někdy na ránu. Mirek, láska a teď už i otec jejího synka, po roce a půl odešel. Jako Goran: zmizel, a už se neobjevil. Adriana zůstala s malým sama. Smutek, taky trochu nuda, a hlavně: nerealizovaná láska ke zvířatům padly na milou Adrianu jak mlha na Londýn.

A tak nebylo divu, že si jednoho večera, když už malý Mireček usnul, otevřela stránky nejbližších útulků a zasněně se začetla do jejich nabídky...