Mezi nebem a oceánem

Nic ho nezkrotí, nic ho nerozhoupe, oceán si zkrátka dělá co chce a kdo se na něj zrovna dívá, ten se tím pohledem nikdy neomrzí. Zrovna dneska jsem si říkal, kde začíná nebe a kde končí hladina? Mám to ale starosti, asi bude lepší když se trochu porozhlédnu kolem...

Ptáci jsou tu bez starosti, jezírko s domkem a krmením, to nemám ani já. No budiž jim přáno.

V parku začaly kvést růže, na stromech jsou pomeranče a děti krouží s kolotočem . Cože pomeranče? Jen tak? To se musí zkusit a už rvu jeden dolů, šlo to trochu stuha, ale vypadá bááječně. Stačí se do něj jen zakousnout...brrrr...ehm...ahhh. Aha, tak proto je jich všude plno, protože jsou pěkně hnusný. S tou pachutí budu muset žít až do večera.

Kdo chce trochu romantiky, tak honem na pobřeží, kde majáky ukazují lodím cestu a milenci jsou v obětí. No, tak si přeci chlap! Drobnému zasnění se však neubrání nikdo, když to moře tak šumí a pláž je tak písčitá...  Trochu však člověka rozladí, ten Španělský přístup k budovám. Léta rozestavěné budovy pozvolna zarůstají, opravy jsou přinejmenším roztržité a některé domy rovnou nechají spadnout. To vše přímo uprostřed lukrativních měst a pláží. Ale co... i v nedokonalosti je přeci krása.