Jak se pozná Galície?

Tak třeba na deset Galícijců připadá jeden líný oslík z vesnice. Oproti deseti Čechům na něž připadá jeden líný pes z paneláku. Rozdíly tu jsou stačí se jen rozhlédnout...

Oslik

Galície je rozmanité místo a není radno se ničemu divit. Na líbání žen při každém setkání si člověk (muž) myslím zvyká snadno a rychle. Dále je třeba vědět, pokud auto bliká výstražnými světly, neznamená to dočasné zastavení či snad problém, auto je již zaparkováno. Je jedno zda zabírá celý jeden jízdní pruh na ulici či kruhovém objezdu. Prostě klik a je zaparkováno. V tomhle to má parkující jednoduší, ostatní již méně. Žádné další užívání blinkrů od Galícijců nečekejte, vy prostě musíte vědět, že ten člověk před vámi TEĎ odbočí. Je na vás aby jste se stal vědcem nadpřirozena a hypnotizoval přední pneumatiky auta před vámi či snad četl myšlenky řidiče.

Rodina je tu tak nějak větší, potkáte na procházce rodiče s prarodiči a dětmi. V sobotu jsou jich plné kavárny a promenády. Důchodci si dávají velice záležet na svém zevnějšku. Když jdou nakoupit vždy v čisté košili či kravatě a pak naproti k Vecciovi na kávu a denní tisk. Obchody jsou této klientele přizpůsobené, takže oddělení pánských klobouků naleznete v každém lepším obchodu s oblečením.

Já jako výškou průměrný Čech (185cm) jsem si po celou dobu mého pobytu připadal jako basketbalista na dětském hřišti. Španělé věru nejsou velkého vzrůstu, tím nad nimi máte jistou výhodu. Co jim však příroda ubrala na vzrůstu, to jim přidala na egu a výřečnosti. Na to pozor, tím vás mohou snadno přerůst.

Bylo tu pěkně, nashledanou Galície...