Expedice England 2007 (7.čast)

A je tu náš poslední den v Londýně. Ráno se nostalgicky loučíme s naším sklepním příbytkem, protože odpoledne odjíždíme do Manchesteru, ale čeká nás ještě celé dopoledne v centru Britského království. Naším plánem bylo projít centrem a pak zajít do War imperial museum.

Pohled do hlavni auly War imperial museumDavid Adamek

V Londýně byl opět čirý ruch, lidé se tu hemží sem a tam, ostatně jak to tu bývá po celých 24 hodin denně. Tohle město nikdy nespí, nikdy není v klidu. U Westminster Abbey potkáváme svatbu, je tu veselo. Je tu hodně těch opravdových Britů, protože mají obrovský klobouk s britskou vlajkou. Takovýchto opravdových Britů můžete potkat v Londýně dost, většinou mají v ruce fotoaparáty a mluví japonsky. Prošli jsme se podél nábřeží a už jsme byli u válečného muzea.

War imperial museum je opět velmi rozlehlé muzeum, kdybychom ho chtěli projít opravdu pečlivě, bylo by to na dlouho. Proto si vybíráme jen některé sekce. Pro holky tohle moc není, ale nás to bavilo, protože je zde spousta armádní techniky a dokumentů. Třeba je zde Mnichovská dohoda, která pro nás Čechy měla tak fatální následky. Dost nás tedy překvapilo, že je to takový obyčejný cár papíru, napsaný na psacím stroji a na konci listu čtyři podpisy…nic víc. Co bych každému doporučil je sugestivní sekce holocaust. Jak procházíte touto expozicí, procházíte jakoby časem od roku 1933 až do roku 1945. Fotografie, různé osobní předměty, noviny a dobové filmy vás vtáhnou do osobních příběhů židovského obyvatelstva a hrůz co museli prožít, umřít. Po prohlídce rozhodně nebudete mít dobrou náladu, ale člověk by měl znát minulost, aby lépe viděl současnost.

Po prohlídce jsme vyrazili směr autobusové nádraží a pak po dálnici do Manchesteru. Když jsme přijeli, byla už tma, nastoupili jsme do městského autobusu a jeli do místa noclehu. V autobusech je hrozný bordel stejně jako v Londýně. Když autobus zabrzdí, dopředu se hrnou pet lahve a Angličan co právě dočetl noviny, je prostě hodí na podlahu. Velký pocit bezpečí nám nedávají ani kamery, které jsou umístěny přímo v autobuse.

Měli jsme domluvené ubytování u velmi zajímavých lidí. Byli to původem Indové, kteří po mnoho generací bydleli v Keni, ale teď už dlouhá léta žijí v Manchesteru. Všechny tyto vlivy se promítají do jejich způsobu života a myšlení, ale jsou to větší nacionalisté než většina běžných Britů. Mile nás přijali a pozvali nás na večeři. Jedli jsme jakési placky s ostrou omáčkou, vše bylo striktně bez masa, ale bylo to dobré a zajímavé. Na závěr jsme dostali dezert, nevědomky co mě čeká, jsem si ho hodil do pusy. Příšerný! Bylo to něco mezi zelím, pepřem a podrážkou na boty. Se slzami v očích jsem sousto spolkl a dezert náležitě pochválil, jak mě to doma učili. Na jejich pobídku jen ať si ještě dám, když mi tak chutná, jsem odvětil, že jsem již plný a že děkuji.

Ještě dlouho jsem cítil tu chuť, když jsem usínal….

pokračování příště…..