Je možné vyprat prádlo tak, aby bylo skutečně zářivě bílé? Nebo je to jen reklamní trik? Zářivá bělost prádla skutečně existuje - a může za ni … jak jinak … chemie. (délka blogu 5 min.)
Zářivě bílé prádlo vždy bylo (je a bude) oblíbené. Důvodem pro jeho nadčasovou oblibu jsou nejspíš psychologické asociace bílé barvy s nevinností, dokonalostí … a čistotou.
Není divu, že se výrobci pracích prášků snaží o co nejdokonalejší prací efekt. Tam, kde praní nestačí, dostává slovo … chemie.
Vlákna ze kterých se dělá naše oblečení, totiž nejsou od přírody příliš bílá. Přírodní vlákna jako len a bavlna jsou spíš nažloutlá.
Když se začalo na začátku 19. století vyrábět první moderní barvivo (umělý a jasně modrý ultramarín) objevila se i možnost manipulovat barvou světlého oblečení. Nebyla ale příliš uspokojující. Kombinací žlutavé barvy prádla a modré barvy přísady vznikala výsledně barva šedá. Takže prádlo už nebylo zažloutlé - zářivě bílé ale také nebylo.
Přesto už tehdy lidé věděli, že se bílé prádlo zdá bělejší, když se vypere s výtažkem z kůry kaštanu. V té době samozřejmě ještě netušili, že ho způsobuje chemická látka, které dnes říkáme...
Aesculin
Prvním a hromadně využívaným zjasňovačem se stal aesculin, látka rostlinného původu, která patří do skupiny kumarinů.
Nejspíše tušíte, že toto přírodní barvivo nebylo moc dokonalé. Na světle i ve vodě se postupně odbourávalo, takže prádlo znovu žloutlo a bělení bylo nutné znovu a znovu opakovat.
Optické zjasňování textilií
Dnešní bělící prostředky (říká se jim “zjasňovací”) jsou daleko stabilnější - což je zároveň výhodou i nevýhodou. Zatímco na prádle se jejich vlastnosti projevují pozitivně, méně pozitivní je jejich vliv na životní prostředí. Dokonalá chemikálie, kterou tak lehce nezničí ani sluneční svit nebo voda a bakterie - se logicky může hromadit v řekách nebo v půdě.
Opravdu dobrý zjasňovač je sám o sobě bezbarvý - nepohlcuje tedy ve svém původním stavu žádnou z barev slunečního světla. Pokud by to dělal, “kazil” by barvy barevného prádla. Pohlcuje ale vlnové délky, odpovídající ultrafialové části spektra.
Dnes se nejvíce používají deriváty stilbenu - DAS1(Dinatrium-4,4-bis[(4-anilino-6-morpholino-1,3,5-triazin-2-yl)amino]-stilben-2,2-disulfonat) a DSBP (Dinatrium-4,4-bis(2-sulfostyryl)-bifenyl). K pracímu prášku přidává výrobce průměrně kolem 0,15 % přísady.
Molekuly zjasňovače se uchytí na vláknech látky. Když na ně dopadne sluneční světlo, absorbují jeho (pouhým okem neviditelný) ultrafialový podíl. Emitují následně světlo s vlnovou délkou, kterou už naše oči vnímat umí - například modré světlo s vlnovou délkou 440 nm. Modrá pak kompenzuje nažloutlou přírodní barvu textilních vláken.
Díky pohlcení a následnému vyzáření původně neviditelných částí spektra, se zvyšuje odraz světla na hodnotu, vyšší než 100 %. Prádlo pak skutečně ve slunečním světle “září” (světlo ovšem musí obsahovat určitý podíl ultrafialových paprsků - u přirozeného slunečního světla je to kolem 7 %).
A co životní prostředí?
Molekuly zjasňovače sice rády usedají na textilní vlákna, část jich ovšem vždy zůstává v pracím roztoku. Spolu s ním se dostává do čističky vod, kde se podaří zajistit až polovinu zbylého množství. Zbytek se dostává do přírody.
Na zjasňovače nemají chuť bakterie a jejich strukturu nepoškodí ani vliv vody. V přírodě dochází nanejvýš k jejich pomalému rozkladu pomocí světla. Je tedy logické, že se mohou časem hromadit v půdě nebo ve vodě řek.
Nakolik jsou skutečně zdraví a přírodě škodlivé, ať rozhodují odborníci - my spotřebitelé můžeme ovlivnit jen jejich využívání.
