Jaká je budoucnost vesmírného výzkumu? Čekají nás spíše mise s automatickými sondami nebo lety s lidskou posádkou? Úvahy na téma - musíme do vesmíru skutečně… osobně? (délka blogu 8 min.)
Blíží se konec roku a ten je spojený s bilancováním. My se dnes ovšem podíváme do budoucnosti. Jak bude vypadat výzkum vesmíru za rok, deset nebo sto let?
Někteří si možná vzpomenou na malý seriál blogů, ve kterých jsem zmiňovala důvody, proč člověk v dohledné době (s dnešní úrovní technologie) nepoletí na Mars. Lidské tělo například není přizpůsobené k životu v mikrogravitaci, která postupně ničí všechny orgány, zabíjí ho kosmické záření a psychiku deptá osamělost nebo ponorková nemoc při dlouhodobých pobytech v omezeném prostoru kosmické lodi.
V tomto malém seriálu se chci věnovat jiné otázce: “Je opravdu nutné, abychom létali do vesmíru osobně?”
Tyto úvahy vyvolala nedávná mise Artemis I. Ze Země odstartovala nosná raketa SLS, která navedla na dráhu k Měsíci orbitální modul Artemis. Ten Měsíc obletěl, vrátil se k němu a poté se vydal zpět k Zemi. Na palubě byly zatím jen přístroje - není ale vyloučeno, že se v kapsli Artemis už zanedlouho vydají na cestu kolem Měsíce živí lidé.
Jak vypadá budoucnost vesmírných misí? Mělo by se jednat o lety s lidskou posádkou nebo automatické sondy? Která z variant je lepší, výkonnější … levnější?
Pokud máte čas a náladu, můžete napsat do diskuze, co si o tomto tématu myslíte Vy.
Počátky
Průzkum vesmíru (lépe řečeno - tehdy to byla oběžná dráha Země) nejprve prováděly automatické sondy.
Lidská posádka je následovala poměrně svižně, protože tehdy měl člověk oproti technologii nesporné výhody: byl kreativní, vytrvalejší, levnější a výkonnější. Stačí se podívat na technické specifikace tehdejší “počítačů”. Když porovnáte Apollo Guidance Computer (AGC) instalovaný ve vesmírných kapslích Apollo s dnešními mobily, zjistíte, že AGC vážil 32 kilogramů, zatímco současný mobilní telefon váží necelých 200 gramů. Zatímco tehdejší astronauté měli k dispozici 32 KB paměti, je dnes naprosto běžné, že máte v mobilu 128 GB paměti, tedy 128 000 000 KB.
Není divu, že všem připadalo naprosto přirozené, že mise s lidskou posádkou budou výzkum vesmíru posouvat kupředu. Dlouho to také tak fungovalo.
Člověk versus technika - záření
Postupně se ale technologie zlepšovala, zatímco lidské schopnosti zůstávají a nejspíš také navždy zůstanou omezené.
Naše biologická těla se vyvíjela na planetě Zemi, jsou zvyklá na určitou úroveň gravitace a kosmického (případně terestického) záření - jsou tedy optimálně přizpůsobená přesně těmto podmínkám.
Kdyby se život vyvíjel například na planetě, která se nachází v daleko silnějším proudu ionizujících částic (některé typy hvězd jsou aktivnější než Slunce a bombardují tedy své planety větším množstvím škodlivého záření), mohl by být samozřejmě přizpůsoben životu ve vesmíru lépe - alespoň co se týká škodlivého hvězdného a kosmického záření. Vždyť dokonce i na naší planetě se nacházejí živočichové, kteří přežijí ve zdraví neuvěřitelné dávky radioaktivity. Lidská rasa se škodlivým vlivem záření ve vesmíru ale rozhodně problémy mít bude…
Výhoda člověka oproti počítači - záření
Postupně jsme vyvinuli opravdu komplexní technologie, které dnes člověka ve vesmíru téměř nahradí. I ony jsou samozřejmě náchylné k poškození vysokoenergetickými částicemi - dokonce náchylnější než je sám člověk. Pokud totiž poškodí ionizující částice několik našich buněk, dlouhou dobu si toho nevšimneme. Možná se časem objeví zhoubné nádory - ale akutně se na kosmonautovi nic nepozná. Stačí ale poškodit důležitou část paměti počítače - a přestane fungovat okamžitě.
I tento problém má ale řešení. Vědci už dnes používají zdvojené a ztrojené systémy, kdy paralelní počítač převezme roli právě poškozené jednotky. Tu je možné někdy dokonce na dálku i upravit natolik, že může později pokračovat v práci. Výhoda lidské robustnosti se tedy ztrácí.
Výhoda člověka oproti počítači - experimenty
Experimenty jsou nezávislé na tom, zda je provádějí lidé nebo stroje. Při většině experimentů není nutné využívat lidskou posádku - samozřejmě se to týká těch, které nemají nějaký vztah se samotným chováním lidského těla ve vesmíru. Značná část vesmírných experimentů se totiž týká právě průzkumu, který by měl v budoucnu umožnit život lidí na vesmírných stanicích.
Pokud by se lidstvo pilotovaných letů vzdalo, nemuselo by se tomuto výzkumu už dále věnovat a ušetřilo by zdroje. Ty by se pak mohly věnovat dalšímu zdokonalování automatických sond.
Dokud zdroje (a zdaleka se nejedná jen o peníze) budou stačit na obě odvětví, nebude problém. Možná ale v budoucnosti budeme stát před těžkým rozhodnutím. Který z obou směrů si pak vybereme?
Když uvažujeme o financování vesmírné vědy, jedná se o značný rozdíl mezi finanční náročností pilotovaných a nepilotovaných misí.
Mise Artemis 1 například stala 4,1 miliardy dolarů. Trvala tři týdny. Pokud to porovnáme s misí LRO (orbitální mise k výzkumu Měsíce) - ta trvá od roku 2009 a stála zatím kolem 0,6 miliardy dolarů. Za sedminu ceny jsme získali misi, která trvá více než 200 x déle. Rozdíly jsou tedy opravdu více než drastické. I když to momentálně nevypadá s financováním vesmírných misí nejhůře, může se stát, že se lidstvo v budoucnosti bude potýkat s krizemi, které budou vesmírné projekty omezovat.
Stačí se podívat, co se stalo v případě Ruska. To se už delší dobu zabývalo pouze pilotovaným vesmírným programem a omezilo “zbytné” mise, které by pomocí automatů zkoumaly Sluneční soustavu. Cenilo si víc misí, které se daly použít jako propaganda a přestalo se věnovat základnímu (pracnému) výzkumu. Stalo se co se stalo - a dnes chybí Rusku zdroje už i na jeho původně plánované pilotované mise.
Budoucnost ale nemusí být vůbec pesimistická. Zdroje by se daly najít tam, kde je zatím nikdo nehledal.
Jako příklad by mohl sloužit Katar. Ten zaplatil za mistrovství světa ve fotbale 200 miliard eur. Všechny mise Artemis, které byly naplánované do roku 2025 by měly stát necelou polovinu této sumy.
Namísto jedné jediné sportovní události, která se navíc následně ukázala jako sporná a zatížená mnoha skandály … mohla tedy země jako Katar (země, která hledá v mezinárodním společenství nové uplatnění a chtěla by si zajistit prestiž) vsadit na mnohaletou vítěznou misi v dobývání vesmíru. Navíc by asi tuto misi nikdo nezpochybňoval, nezatěžoval ji svými politickými a aktivistickými cíli a sebezviditelňováním. Misi, která je plně v rukou vědců, kteří nemají na podobné … chci být diplomatická … sebezviditelňování čas, protože mají důležitější práci, která je naplňuje.
Jistě se dá namítnout, že Katar nemá žádnou vesmírnou agenturu. Ani to ale ve skutečnosti nevadí. Ostatně Katar neměl ani stavebníky, kteří stavěli stadiony a infrastrukturu. Vše zařídili zahraniční odborníci a dělníci. Podobně by tomu mohlo být i v případě vesmírné mise.
Touto cestou se ostatně vydaly už i Spojené arabské emiráty. Jejich sondu Al Amal (Naděje) postavila NASA a do vesmíru ji vynesla JAXA (japonská vesmírná agentura).
Napište do diskuze, co si o tématu myslíte vy.
Příště: Díl druhý - neoddiskutovatelné výhody pilotovaných misí, aj.
