Jedni považují "volné" kreslení za non plus ultra, jiní se radši uchylují k pomůckám jako je beamer nebo jednoduché kopírování rastrováním, případně pomocí kopírovacích papírů. Malíři vyvinuli velké množství pomůcek, kterými si usnadňují práci. Podívejme se na některé z nich.
Beamer nebo kresba?
Paušální odpověď na tuto otázku bohužel neexistuje. Kresbou "od ruky" skicované obrazy často dělají živější, dynamičtější dojem než ty, jejichž předloha byla přesně kopírována pomocí rastrování nebo beameru. Důvodem jsou malé odchylky a nesrovnalosti vzniklé při práci, které dávají obrazu specifičtější charakter.
Je samozřejmě na malíři samém, aby zvážil, zda je pro něj důležitější celkový vjem obrazu nebo celková přesnost a věrnost předloze.
U krajinky - motivu, kde i hrubší nesrovnalosti a odchylky od předlohy nejsou markantní - nejspíš ve většině případů zvítězí volná kresba nad beamerem. Portrét, který malíř maluje na zakázku, oproti tomu ztratí svou hodnotu v momentě, kdy odchylky dosáhnou takového rázu, že se zobrazená osoba nepozná, proto je u portrétů přesnější přenos motivu na plátno pomocí beameru jistě tou lepší volbou.
Takže ... přeci jen beamer?
Beamer (episkop) práci malíře na skice usnadňuje, ale umí ji i znepříjemnit.
Ráda bych vás seznámila s mým osobním heslem: "Není těžké to nakreslit (namalovat) - těžké je, s tím včas přestat."
Tato věta se aplikovat i na přenos informace předlohy na plátno pomocí promítání beamerem. Svádí totiž k dokreslování dalších a dalších detailů motivu, které následovně práci malíře spíš ruší než jí pomáhají.
Pro skicu samotnou úplně postačí, když například u krajinky nanesete na plátno hlavní linie horizontu, hlavní obrysy markantních součástí krajiny (cest, skal, řeky, apod.), pozici staveb a zvláště pečlivě pak jejich perspektivistické náhledy. Pokažená perspektiva při zobrazení staveb znamená téměř automaticky pokažený obraz, protože naše oči jsou díky životu v zastavěných oblastech uvyklé vnímat jejich tvary a i jemné odchylky v perspektivě většinou rychle odhalí.
V případě portrétu stačí obrysy hlavy, hlavní pozice očí, rů a nosu, uší, obočí a ramen, případně šperků. Tímto připravíte určitou "mapu", na kterou pak při malbě můžete nanášet další a další detaily, aniž by lehká nedokonalost v jejich umístění nutně portrét zničila. Při odhadování podoby, stejně jako při identifikaci osob, se totiž lidské oko zaměřuje jen na několik málo bodů v obličeji, které, když dodržíte jejich přesný rozměrový poměr a vzdálenosti, se samy o sobě postarají o to, že se obraz podobá předloze.
Je tedy ruční kresba pro malíře zbytečný luxus?
Není. Ani v dnešní době, kdy technický pokrok dovoluje rychlejší a komfortnější přenos předlohy na plátno zmiňovaným beamerem (episkopem), není instituce "kresby" ani zastaralá ani zbytečná.
Šla bych dokonce tak daleko a prohlásila bych, že malířem se člověk stává až poté, co se naučil kreslit.
Kresba byla, je a nejspíše i bude základem malby právě proto, že doplňuje barevné zpracování motivu o příslušnou realistickou složku. Barevné zobrazení bez kreslířských komponent je ochuzené, v lepším případě abstrahované, v tom horším nedotažené nebo neumělé.
Kresba dělá z barevných fleků na plátně obraz, i když je před očima diváka takříkajíc "schovaná" v přípravné práci, ve skice, kterou není na první pohled vidět.
Malíř, který ovládl techniku ruční kresby, naučil se dávat pozor na všechny důležité aspekty, které dovolují realistické zobrazení motivu, může s klidným svědomím používat i moderní pomůcky jako je beamer - paradoxně právě proto, že na něj není celkově odkázaný. V případě potřeby mu pak postačí jednoduché, základní linie, výše zmíněná tzv. mapa motivu, do které maluje obraz samotný.
Zastávám názor, že při skicování a nanášení motivu na plátno nejde o výběr mezi ruční kresbou nebo technickými pomocníky - malíř by měl ovládat a využívat oboje.
Využití ruční kresby ve skicování
Přimlouvám se na tomto místě za princip skicování.
Bývá často opomíjen, a to je škoda. Hodně začátečníků sáhne po barvách a začne malovat na plátno bez přípravy - a pak si myslí, že nemají talent, protože jejich obrazy nevypadají podle jejich představ. Ve skutečnosti jde pouze o nedostatečnou přípravu na práci samotnou.
Skica umožní malíři první "setkání" s motivem, dovolí vyzkoušet nanečisto kompozici, práci s vybranými, komplikovanějšími detaily - zatím bez nároků na perfekci, které má bezpochyby později, při práci načisto s barvou na plátně.
Záleží pouze na malíři samotném, nakolik bude jeho skica přesná a komplikovaná, někteří dávají přednost celkové skice plně vystihující celou atmosféru motivu, jiní abstahují a zhotovují serie skic, které se zabývají jednotlivými aspekty jako je osvětlení nebo barevnost.
Následují obrázky dvou skic - jedné jako přípravy k jednoduchému zátiší, zpracované do detailu, včetně světelných poměrů motivu a druhé skicy k portrétu psa, u které byla využita jen jednoduchá mapa poměrů a vzdáleností jednotlivých důležitých center, na které se upíná pozornost pozorovatele a které jsou později zodpovědné za identifikaci zvířete.
Obě skicy splňují svůj účel - první je spíše "seznámením s motivem nanečisto", kdy malíř zkouší působivost jednotlivých osvětlených a neosvětlených partii, kompozice a dojmu z motivu jako celku - druhá je čistě přípravou na pozdější malbu obrazu malířem, který pracuje spíše řemeslně a nemaluje podobný portrét poprvé.
V obou případech je to právě kresba, s jejíž pomocí malíř provádí své přípravné práce, a na které stojí a padá pozdější úspěšné zakončení obrazu.
