Nejnadanější a nejdůležitější vědec všech dob

Byl největším a nejuznávanějším vědcem všech dob. S jeho genialitou se dodnes měří učenci všech vědních kategorií.  Byl géniem, který za své neobyčejné nadání platil, tak jak to v podobných případech bývá, tvrdou daň.  Do paměti svých blízkých  se zapsal fyzickou osamělostí, dobrovolným sociálním vyloučením a obsesivním chováním. 

Jeho příchod na svět o vánocích roku 1642 připomíná vzdáleně motiv knihy „Malý lord“. Otec, kterému příslušel titul „Lord of the manor“ byl již po smrti, když chlapec spatřil světlo světa. Vyrůstal u babičky ve Woolsthorpu poté, co se jeho matka znovu provdala. Cílem bylo nejspíš zachování jeho titulu.

Už v dětském věku byl bystrý a vynikal díky svému nadání, není proto divu, že se směl v osmnácti letech zapsat ke studiu na Trinity College v Cambridgi. Zde také proběhlo první osudové setkání s jeho pozdějším patronem a objevitelem, profesorem Isaacem Barowem. Právě on byl pozdějším iniciátorem vydání jeho první knihy a kromě jiného se zasloužil o jeho členství v Královské společnosti (Royal Society).  

Byl vynikajícím žákem, který využil dokonce i nucených prázdnin, způsobených epidemií moru, k rozvíjení dalších teorií (integrální a diferenciální výpočty, teoretické práce v oboru optiky a mechaniky). Poté, co Barrow v roce 1669 odešel na odpočinek, zaujal mladý génius jeho místo na katedře matematiky.

Pravděpodobně už v roce 1668 vynalezl zrcadlový teleskop. Kdo by si ale myslel, že se svým objevem hrdě pochlubil kolegům, ten se mýlí. Ponechal si jeho tajemství pro sebe, úspěch u druhých pro něj, zdá se, v této době neměl váhu. Až v roce 1672 představil svůj vynález Královské (vědecké) společnosti, a to na popud svého patrona Isaaca Barowa. V té době byl už znám díky svým matematickým schopnostem, jeho teleskopu byla tedy věnována patřičná pozornost. Díky důmyslné konstrukci, používající zrcadla místo optických čoček, byl jeho teleskop až 10x menší než stávající refraktory (čočkové teleskopy) a několikrát přesnější co se zobrazení objektů týče. Díky čočkovým teleskopům vědci jeho doby objevili mnohé z objektů naší sluneční soustavy. Díky novému reflektorovému teleskopu, si mohli některé z nich důkladně prohlédnout a studovat útvary na jejich povrchu.

Jeho úspěchy při výzkumu optických jevů ale přivedly i první útoky okolí. Po delší, pomocí dopisů vedené osobní válce s oponentem Hookem, se mladý vědec uzavřel sám do sebe a téměř přestal komunikovat s okolím. Hookovi, který byl hvězdou tehdejší Královské společnosti, nikdy neodpustil.

Jeho výjimečné schopnosti začaly být provázeny i výjimečnou extravagancí. Během následujících deseti let se věnoval soukromému bádání v oblasti alchymie. Nikdo z tehdejších uznávaných vědců se o alchymii nezajímal a ani by nepřipustil, aby bylo jeho jméno v souvislosti s ní citováno. Mladému excentrikovi tahle situace dokonce vyhovovala. Neměl potřebu, se o své výsledky s nikým dělit a nikdo neměl potřebu se o ně zajímat.

Ke změně došlo až s návštěvou Edmunda Halley, který hledal způsob, jak matematicky dokázat teorie pohybu těles sluneční soustavy. Objevitel nejznámější ze všech komet, periodicky se do přísluní vracející Halleyovy komety, nadchl vědce novou úlohou. Jeho oponent Hook bude později tvrdit, že na základní myšlenku nebeské mechaniky přišel on. Výpočty, které se stanou základem moderní vědy a které ovlivní svět víc, než jakákoliv jiná teorie, budou publikovány v nejdůležitější knize, jakou lidstvo vyprodukovalo. Autorem bude excentrický, do sebe uzavřený a na svůj vlastní svět koncentrovaný, osamělý vědec, žijící životem poustevníka, vědec, který nestál ani o slávu ani o uznání svých vrstevníků.

O několik staletí později se budou jeho psychickým stavem zaobírat lékařští odborníci a diagnostikují u něj Aspergerův syndrom. Ale ani jeho zvláštně obsesivní, tehdejší dobou nepochopené nutkavé chování, nebude překážkou úspěchu jeho geniálního díla – knihy knih - Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (1687), později Optics (1704) a Arithmetica Universalis (1707).

Poté, co roku 1703 zemře Hook, převezme stárnoucí vědec roli nejdůležitějšího člena Královské společnosti. Ke sklonku života se věnuje náboženským spisům a stává se víc, než jen podivínem. Jeho obsesivní chování se stupňuje tím více, čím více se ponořuje do studia náboženských textů.

Krátce před svou smrtí předá většinu ze svým poznámek ohni.

Nikdy se nedozvíme, jaké dokumenty nechal spálit, jaké objevy nepovažoval za natolik důležité, aby se o ně podělil se zbytkem světa.

Umírá 31. Března 1727 jako nejvýznamnější vědec v dějinách lidstva, bezpochyby i díky psychické poruše, která umožnila jeho výjimečné genialitě navždy změnit naše dějiny.

Už za svého života se dočkal větší úcty než mnozí jeho součastníci, kteří se o vědecké uznání aktivně snažili. Na jeho počest dnes nazýváme jednotku síly – Newton.