Dnes bude řeč o dalším z korundů, tentokrát o tom, který je synonymem sytě rudé barvy - o rubínu. (délka blogu 5 min.)
Kdysi a dnes...
Přírodní rubín a jiné rudé drahokamy byly dlouhou dobu považovány za stejný materiál. A tak kameny, které často zdobily (a dodnes zdobí) koruny králů, často nejsou drahocenné rubíny ale levné spinely. Splést se dá rubín navíc také ještě s jinými minerály - jako s amaldinem, ametystem, zbarveným zirkonem, rubelitem apod. Na omluvu našich předků - nikdo v dávných dobách neměl možnosti, které nabízí moderní věda. Prakticky se nedalo zjistit, že se jedná o různé materiály s odlišným složením. Až na přelomu 17. a 18. století se začal rubín rozlišovat jako samostatný minerál.
Rubín
Základní chemické složení rubínu je Al2O3. Jeho rudou barvu vytváří příměsi chromu, zabudované do krystalické mřížky tak, že atomy chromu zaměňují některé atomy hliníku.
Na rozdíl od některých jiných drahokamů nejsou příměsi jiných krystalických látek v rubínu nutně vždy na škodu. Jemné jehličky rutilu (TiO2) mu propůjčují hedvábný lesk. Pokud jsou takové rutilové krystaly ještě navíc rozmístěny pravidelně (jehličky jsou nasměrovány stejným směrem), vytvářejí v krystalu rubínu jev, kterému se říká asterismus - jev “tygřího oka”, který je ceněný.
Stejně jako korund a safír - odpovídá rubín tvrdosti 9 na desetistupňové Mohsově stupnici.
Stejně jako u (v minulém blogu zmiňovaných) safírů se hustota rubínů pohybuje kolem 4 g/cm3.
Odlišné vlastnosti vysvětluje chemie - proč jsou rubíny menší než odpovídající krystaly safírů?
Zajímavé je, že krystaly safírů jsou obvykle větší než rubínové krystaly. Může za to stejný jev, který rubínu propůjčuje krásnou rudou barvu. Atomy chromu, zabudované do krystalické mřížky korundu se totiž chovají trochu jinak než “domácí” atomy hliníku. Potlačují další růst krystalu. Rubíny jsou tedy celkově a statisticky menší než jejich podobní drahokamoví bratři z rodiny korundů.
Barva rubínů
Co se barvy týká, bývají přírodní rubíny nejen čistě rudé, ale příměsi jim propůjčují často také nažloutlou, lehce nazelenalou, hnědavou nebo fialovou barvu.
Nejvzácnější variantou jsou rubíny s namodralým tónem. Anglický název takových rubínů je Pigeon Blood Ruby. Je jich tak málo a poptávka po podobně přírodně zbarvených rubínech je tak velká, že se je odborníci samozřejmě naučili napodobovat.
Ke změně barvy směrem ke kýžené namodralé variantě pomáhá (v dřívějších blozích upomínané) vypalování - zahřívání na vysokou teplotu.
Umělé vylepšení barvy
Vypalují se ovšem nejen ty rubíny, které mají mít namodralou barvu. Vypálením se vylepšuje až 95 % všech přírodních rubínů, říká statistika. Rubíny totiž opravdu často obsahují různé minerální příměsi (například výše zmiňovaný rutil, TiO2).
Vypalování probíhá tak, že se krystaly zahřejí na více než 1800 °C. Při této teplotě se eliminuje nevhodná nahnědlá barva, způsobená například příměsemi železa.
Daleko důležitější je ale fakt, že se při této teplotě rozpouští krystaly rutilu a různých jiných příměsí. Tím se odstraní mikroskopické nečistoty uvnitř krystalu a zlepší se jeho optické vlastnosti.
Laik přitom nemá šanci poznat, jestli byl právě jeho rubín tepelně zpracován nebo je v čistě přírodním stavu. Prodejce nemá povinnost tepelnou úpravu deklarovat - někteří to ale přesto dělají.
Růžový rubín nebo růžový safír?
Další zajímavost se týká rozdílu mezi narůžovělým rubínem a safírem. Safíry jsou typicky modré korundové minerály, zbarvené příměsemi železa a titanu. Přesto se mezi safíry řadí i kameny, které mají spíše růžovou barvu. Oba minerály mají stejnou matrici - korund, tedy krystalický Al2O3. Jak tedy poznat, jestli se jedná pořád ještě o safír - nebo máte v ruce už rubín?
Oba drahokamy se dají odlišit díky základní barvě. Pokud je kámen více rudý, jde o rubín. Více modré nebo bledé růžové kameny se přiřazují safírům. Rozlišení není vůbec jednoduché a odborníci si vypomáhají sadami různě zbarvených šablon.
