Co je to vlastně… rašelina?

 Používá se při výrobě whisky nebo ekologických matrací. Dobře hoří, což z ní po staletí dělalo dobře dostupné palivo. Někdy hoří i nechtěně - a je schopna vytvořit ekologickou katastrofu. (délka 5 min.)

Vznik rašeliny

Rašelinu znáte nejspíš ze zahradnictví. Tvoří velkou část různých substrátů pro pěstování rostlin. Moderní profesionální zahradník se bez ní neobejde. I když jsou tu snahy o nahrazení rašeliny modernějším materiálem (například drcená kůra), některé rostliny ji přímo vyžadují. Rašelinový substrát má vysokou kyselost, což se líbí například azalkám. 

Jak vzniká tato zajímavá přírodní hmota? 

Ke vzniku rašeliny dochází tam, kde místní podmínky umožňují existenci mělkých jezer. Časem se v takových jezerech z odumřelé flóry a fauny vytvářejí nánosy sedimentů. Hmota v rašelině není zcela rozložená ani zuhelnatělá. Rašelina je totiž první fází při procesu zuhelnatění sedimentů. 

Tvorba rašeliny je velmi pomalá. Průměrná hodnota nárůstu je zhruba 1 mm za rok - i když jsou známá naleziště, kde přibývá rašelina i desetkrát rychleji. 

V praxi to znamená, že rašeliniště může být staré kolem 8 000 - 10 000 roků.

Rašelina jako palivo

Rašelina se v minulosti používala především jako palivo. Byla dobře dostupná a dala se těžit přímo z povrchového naleziště. To se poslední dobou změnilo. Vřesoviště jsou dnes považována za biotopy, které stojí za to zachovat. Ve střední Evropě se dnes nové těžební oblasti už neotevírají. Za zdroje rašeliny tedy dnes musí sloužit naleziště, využívaná už v minulosti. 

Rašelina jako palivo má v suchém stavu výhřevnost 20–22 MJ/kg. Pro srovnání - výhřevnost hnědého uhlí odpovídá 10 -17 MJ/kg a černého uhlí 21- 31 MJ/kg.  Je tedy více méně rovnocenná s běžně používaným uhlím. 

Čerstvá rašelina má bohužel jednu nevýhodu. Obsahuje značné množství vody, takže se před využitím coby palivo musí nejprve vysušit. A to není ani jednoduché ani rychlé a levné. 

Jako by to nestačilo, obsahuje rašelina navíc určité chemické složky, které při spalování způsobují korozi kovů. 

Hoření je navíc pomalé, popel obsahuje často hodně nespálené hmoty. 

I přes svoje nepříjemné vlastnosti je rašelina dodnes žádaná - coby palivo při výrobě whisky. Kouř z rašeliny je totiž silně aromatický a přispívá ke vzniku specifické chuti. 

Rašelinová elektrárna

Země, které mají rašeliny velké množství, ji i dnes využívají jako palivo v elektrárnách. V Evropské unii jsou takovými zeměmi už jen Irsko, Finsko a Švédsko. 

Rašelina se spaluje ve speciální peci. Výsledné teplo ohřívá vodu a vytváří páru. Pára pak pohání turbínu. Princip tedy odpovídá standardní parní elektrárně, která využívá jiné fosilní palivo.

Moderní, velké rašelinové elektrárny mají spalovací kapacity několik stovek megawattů. 

Spotřebují pak běžně i více než 1 milion tun rašeliny ročně.

Rašelinové uhlí

Rašelinové palivo se dá podobně jako dřevo zušlechtit. Děje se to podobně jako u dřevěného uhlí pomalým zuhelnatěním v peci s malým přívodem kyslíku (vzduchu). Zuhelnatělá rašelina má pak samozřejmě lepší výhřevnost a ztrácí některé své původní nepříjemné vlastnosti. 

Přírodní rašelinové požáry

Každá mince má ale rub a líc. Stejné vlastnosti, které dělají z rašeliny dobré palivo, z ní dělají nebezpečí pro přírodu. A to tehdy, když dojde k jejímu samovznícení. Tady vás nejspíš napadne otázka, jak se může vznítit něco, co je běžně vlhkou houbovitou hmotou. Bohužel to vůbec není nepravděpodobné.

Rašelina se zpravidla vznítí tam, kde je hladina podzemní vody uměle snížena díky melioraci a kde delší dobu nepršelo. Další faktory, které tomu mohou napomoci, jsou vysoké (letní) teploty vzduchu, nízká vlhkost a vítr, který podporuje vysychání povrchových vrstev. 

A není to rozhodně jen problém Evropy. V Africe existují oblasti, ve kterých se ve vlhkém období vytvářejí bažinaté biotopy, ve kterých pak vzniká rašelina. Když se následně voda v suchém období vypaří a rašelinová vrstva vyschne, stačí k jejímu samovznícení už teplota kolem 40°C.

Rašelina a její schopnost samovznícení je zodpovědná za požáry v Rusku v roce 2010, nebo například v Indonésii v letech 1997 a 1998. 

V Indonésii existují rozsáhlé rašelinové lesy, které rostou na rašelinném podloží, silném i několik metrů. Obrovské požáry, které tu vznikají, uvolňují do atmosféry gigantická množství CO2. 

Jen požáry v letech 1997/98 dodaly do atmosféry 0,8 až 2,5 gigatun oxidu uhličitého. 

To odpovídá třinácti až čtyřiceti procentům světových emisí oxidu uhličitého ze spalování ropy, uhlí a plynu ve stejném roce. 

A na rozdíl od spalování ropy a zemního plynu (které jsou základem naší civilizované společnosti) jsou lesní rašelinové požáry zbytečné a daly by se lehce oželet. 

Škoda, že se ekoaktivisté raději angažují v boji proti autům a výrobě energie. 

Kdyby místo toho bojovali proti požárům rašelinišť, prospěli by životnímu prostředí stejně dobře.