Artemis 1 - úspěšný start

Po několika pokusech nedávno odstartovala dlouho plánovaná mise NASA Artemis. Dnes se poprvé po desetiletích přiblíží k Měsíci raketa, vyslaná vědci z USA a Evropy.  (délka blogu 8 min.) 

Mise má napínavý průběh. NASA musela dvakrát zrušit naplánovaný start. 29. srpna se prý nepodařilo ochladit raketový motor na správnou teplotu. Ukázalo se ale, že jen nefungoval teplotní senzor. 

Druhý pokus, který se konal 3. září se nezdařil kvůli netěsnosti v systému vodíkové nádrže rakety. To už bylo na pováženou, protože nebylo jasné, jestli se podaří chybu včas opravit. NASA dokonce zvažovala, že přesune start na rok 2023. Blížilo se totiž období hurikánů. Obří raketa poskytuje větru značnou plochu a nemusela by jeho nápor přežít ve zdraví. Když dorazil hurikán Nicole, vše ale proběhlo bez problémů. Dokonce ani následný hurikán Ian nepoškodil žádnou část rakety. NASA sice vyhlásila vynucenou přestávku mise, spíše ale kvůli personálu - dala mu čas na to, aby opravil škody, způsobené hurikánem na osobním majetku a domech. 

Také v den startu byly zaznamenány problémy. Na raketě SLS znovu došlo k únikům vodíku. První se objevil při doplňování paliva do prvního stupně rakety, ale zmizel naštěstí poté, co koncentrace vodíku dosáhla asi 4 procent. K druhému úniku došlo po naplnění horního stupně a vyžádalo si nasazení tzv. Rudého týmu, který se specializuje na opravy v blízkosti plně natankované rakety. K úniku došlo na palivovém potrubí. Opraveno bylo ručním utažením matice.

Poté se zdálo, že odpočítávání pokračuje normálně, dokud se asi hodinu před plánovaným časem startu nevypnula část komunikace. Důvodem výpadku byl vadný ethernetový switch. Jeho výměna trvala přes hodinu, zatímco byl start odložen na neurčito. Nakonec se uskutečnil v 7:49 našeho času, tedy časně ráno pro Evropany a uprostřed noci v USA. 

SLS a Orion

SLS je momentálně nejsilnější a nejvýkonnější raketa NASA. Je srovnatelná jen s někdejší Saturn-V, vyvinutou Wernherem von Braunem. Liší se samozřejmě moderní technologií. Skládá se ze dvou stupňů, na kterých je usazen Orion, vesmírná loď, která letí k Měsíci poté, co se oddělila od SLS. Vzhledem k tomu, že je Orion vybaven spoustou fotoaparátů, bude nás NASA pravděpodobně překvapovat mnohem více snímky, než tomu bylo v době startů Apolla. 

Dokonce i samotná SLS byla vybavena osmi kamerami - Orion jich má na palubě dokonce 16. Vnější kamery pomáhají například s navigací a slouží jako vizuální ověření toho, že mise probíhá bez větších problémů. Uvnitř kapsle Orion se samozřejmě nacházejí kamery, které budou v dalších misích monitorovat chování posádky. 

53 minut po startu se znovu zažehl druhý stupeň rakety a zkorigoval nejnižší bod oběžné dráhy na 180 kilometrů. Bez tohoto manévru by se kosmická loď Orion zřítila do zemské atmosféry ještě před prvním obletem Země. Starty totiž dnes neprobíhají “v kuse” - ukázalo se, že je ekonomičtější a výhodnější rakety urychlovat ve dvou po sobě následujících krocích. 

Dalšího spuštění se motor rakety dočkal až 90 minut po startu, na konci prvního obletu Země. 

Oddělení vyhořelého druhého stupně proběhlo 1 hodinu a 55 minut po startu. Orion se pak už sama vydal na šestitýdenní misi k Měsíci. Jejím hlavním úkolem je testování všech systémů před misí Artemis II, během které mají být na palubě Orionu už skutečně lidé. Zatím prázdná kapsle Orion nyní měří radiaci, které bude vystavena budoucí posádka. 

Orion a Cubesat

Na palubě Orionu se mimo jiné při startu nacházelo také několik misí jménem Cubesat. Jednou z nich je japonský měsíční přistávací modul Omotenashi. Váží zhruba 14 kg a je vybaven raketovým motorem a dusíkovými manévrovacími tryskami. Přistání má probíhat tak, že ve výšce kolem 100 m nad měsíčním povrchem se má modul zabrzdit až do úplného zastavení a poté přejde do volného pádu. Samotné přistání má proběhnout pomocí airbagů, podobně jako tomu bylo v roce 1997 u sondy Pathfinder na Marsu. Na Měsíci to bude úplně první pokus o přistání pomocí airbagů. Pokud se přistání povede, bude Omotenashi měřit na měsíčním povrchu úroveň radiace. Tomu odpovídá také jeho vědecký náklad. Skládá se jen z monitoru radiace a akcelerometru.

Další Cubesat nese jméno Near Earth Asteroid Scout. I on byl postaven ve formátu 6U (tedy šest jednotek Cubesat), stejně jako jeho výše zmiňovaný kolega. Má ovšem jiný cíl. Pomocí 2,5 mikrometru tenké a 85 čtverečních metrů velké sluneční plachty má mise opustit lunární oběžnou dráhu a během dalších dvou a půl roků navštívit několik blízkozemních asteroidů. Na palubě nese kameru s rozlišením 14 megapixelů. 

Nejprve se vydá k asteroidu 2020 GE, který se v září 2023 dostane do vzdálenosti 5,7 milionu kilometrů od Země. 

2020 GE

… je velmi malý asteroid, jehož dráha protíná dráhu Země. Není ale považován za nebezpečný, protože počítačové simulace nenaznačily žádnou bezprostřední pravděpodobnost budoucí kolize. 2020 GE oběhne Slunce jednou za 369 dní (1,01 roku). Na základě jeho pozorované jasnosti a způsobu, jakým odráží světlo, byl průměr 2020 GE odhadnut na 4 - 18 metru.

NASA doufá, že se jí pomocí Near Earth Asteroid Scout podaří pořídit snímky povrchu asteroidu s rozlišením 10 centimetrů na pixel.

Další mise Cubesat se mají zabývat hledání vody na Měsíci. Lunir a Lunar Icecube k tomu budou používat infračervené spektrometry, zatímco Lunar Polar Hydrogen Mapper nese na palubě detektor neutronů. Každý z nich má navíc za úkol otestovat nové typy malých elektromotorů. 

Cubesat jménem Biosentinel má na palubě (jak už název naznačuje) biologický pokus. Pomocí kvasinkových kultur se mají odhadnout účinky kosmického záření na palubě kosmické lodi. 

Malá mise jménem Miles má otestovat nový motor a Cubesat Argomoon měl za úkol pozorovat oddělení kosmické lodi Orion od druhého stupně rakety SLS. 

Tři další ambiciózní mise nebyly dokončeny včas. Šo o Lunar Flashlight, který měl pomocí laseru hledat vodní led ve věčně zastíněných částech měsíčních kráterů, Cislunar Explorer, který měl vyrábět vodík elektrolýzou vody a používat ho jako palivo. Earth Escape Explorer měl vyzkoušet komunikaci s vysokými datovými rychlostmi na velké vzdálenosti od Země.

Tyto tři neuskutečněné mise nejspíše dostanou příležitost po startu Artemis II. 

Budoucnost Artemis a přistání na Měsíci

Artemis 1 je tedy srovnatelná s bezpilotními starty před Apollem 7. 

V programu Artemis zatím není hotový žádný přistávací lunární modul. 

Jeho vývoj byl zadán teprve před rokem a půl společnosti SpaceX. Ta sice získala první zakázku díky bezkonkurenčně nízké ceně (o zakázku se ucházely ještě dvě další firmy), ukázalo se ale, že je za ni schopna vyrobit jen základní kostru přistávacího modulu, který nemůže nést na palubě lidi. Dostala tedy od NASA následně další zakázku, která má za zhruba 1,15 miliardy dolarů projekt doladit. NASA pak vypsala ještě jeden konkurs s tím, že pracovat by na přistávacím modulu měly dvě firmy, které se tak díky konkurenci budou více snažit. Během příštích let se přesvědčíme, jestli tato strategie pomohla… 

Zdroj: NASA