Halloween? Ne, děkuju

Anglie potemněla, a kam se oko podívá, tam svítí vydlabaná dýně, visí přerostlý pavouk a nebo straší zlý duch či ohyzdná čarodějnice. Přichází totiž noc děsů – Halloween, dlouho očekávaná zábava mladých věkem i duchem!

Halloween není americká blbost, jak se mnozí Češi domnívají, ale zapustil kořeny u Keltů pocházejícíh z oblasti Anglie a Irska. Jméno je odvezeno od večera svátku Všech svatých, kterému předchází; doslova tedy All Hallow’s Eve čili zkráceně halloween.

Posledního října Keltům končilo šťastné období světla, léta a úrody, a druhý den jim začínal nový rok. Staří Keltové ten večer slavili konec roku, jen mu neříkali jako my silvestr, ale Samhainova noc, a to na počest vládce smrti a zesnulých Samhaina. Namísto drahých moderních ohňostrojů zapalovali starodávné a o poznání levnější ohně, a místo ožírání se a luxování chlebíčků v pěkných oblecích na sebe brali ohyzdné masky duchů. Věřili totiž, že v tuto noc se duchové zemřelých a démoni volně producírují po světě a baví se tím, že se snaží vystrašit smrtelníky a provést jim nějaké ošklivé žertíky či zlomyslnosti („triky“). Když je však k smrti vyděšený člověk uplatí nějakou dobrůtkou, dají mu pokoj. Časem však lidi přišli na to, jak temnoty zla ošálit – začali na sebe brát převleky duchů a čarodějnic, a démon pak prý nevěděl, s kým má tu čest, a snížila se pravděpodobnost, že danému člověku uškodí.

Přesně proto se malí Britové a tisíce dětí z ostatních zemí světa, které tento druhý nejkomerčnější svátek po Vánocích přejali, převlékají za hrůzostrašné postavy a doma si vystavují kostlivce, pavouky a vyřezávají šklebící se dýně. Jakmile se pak setmí, hodí na sebe slušivý děsivý kostým a vyrazí s kyblíčkem ve tvaru zubaté dýně či ohyzdné lebky a se sloganem „trick or treat“ (zlomyslnost nebo sladkost) koledovat po městě. Když vydrancují celé sousedství a z kyblíčkové lebky tečou potoky ne mozkomíšního moku, ale průmyslově zpracovaného cukru, vybalí děti v obýváku na gauči  laskominy a veselý den zakončí požíváním postrachu zubařů (chemických tlamolepů) u nějakého šíleného krváku.

Někdo to považuje za vrchol zábavy, já se přiznám, že na to nejsem, a to nejen proto, že jsem věřící. Úplně přesně totiž nechápu, proč 364 dnů v roce odsuzujeme zlo a násilí a pláčeme nad smrtí, a pak se jeden den utrhneme ze řetězu a najednou je hrůza největší legrace? Když mě v Londýně kdysi okradli dva mladící a zmlátili tak, že jsem měla modřiny a bolesti ještě měsíc, tak mi to úplně veselé nepřišlo, stejně jako když jsem o pár let později narazila ve vlaku na šíleného chlapa s nožem. Uznávám však, že ani jeden den nepřipadl na 31. října, takže jsem jen tradičně brečela strachem, bezmocí a bolestí; kdyby mě přepadli o Halloweenu, tak bych jim samozřejmě šla jako poděkování za vzrušení ještě koupit čokoládovou tyčinku!

Rovněž si říkám, co Halloween asi může způsobit citlivým dušičkám některých malých dětí. Jako matka a učitelka prcků vím, že drobotina se často bojí i vlastního stínu, a najednou je obklopena děsivými výjevy, které v Anglii tvoří „výzdobu“ snad v každém obchodě a de facto před nimi není úniku. Doteď si pamatuju, že jako malá jsem v televizi omylem zahlédla pár ošklivých scén z filmů s hvězdičkou, a co člověk jednou vidí a zaslechne, to už nemůže „odvidět“ a „odslyšet“.

Nedávno se mi také ve škole přišla jedna maminka výhružně zeptat, jestli to jako myslím vážně, že by se děti mohly během vyučování koukat na Lvího krále – její syn prý nedávno kus viděl a ještě teď brečí a křičí ze sna, kdykoli si na to vzpomene (mimochodem ano, bavíme se o tom animovaném filmu z dílny Walta Disneyho!). Takže asi takhle. Za mě tedy čokoláda ano, ale čarodějnice ne. A už aby tu byly kouzelné vánoční pohádky, kde dobro vždycky zvítězí nad zlem, protože tak to má v životě být!