Kolegyně mě požádala, zda bych nejela s její první třídou na výlet do pizzerie v londýnské O2 aréně. Rozhodování bylo nelehké – strávit výživný půl den přípravami na audit bezpečnosti práce, nebo jet zdarma vyrábět výživnou pizzu?
Sama dobře vím, jak moc se hodí mít s sebou někoho extra z učitelského sboru, a tak jsem se rozhodla nedělat zagorku a odolat vábení mnohastránkových bezpečnostních předpisů, hodnocení rizik, certifikátů o testování vody, elektrických spotřebičů, zásuvek, alarmů, minimaxů a kotlů, a místo do své zatuchlé kanceláře se složkami nudných papírů jsem se s dětmi vrhla do vzrušujícího víru velkoměsta.
Dětičky byly na výlet nadmíru natěšené a nadšeně štěbetaly a diskutovaly o tom, jestli se víc těší na nadcházející jízdu „bezřidičovým“ elektrickým vlakem DLR nebo na samotné vyrábění pizzy. Přitom si ukazovaly kde kdo bydlí a zajíkaly se nadšením nad tím, co vidí z okna vláčku. Kdybych nevěděla, že tyto děti žijí celý život v hlavním městě Velké Británie, skoro by mi připomněli školáky z menších českých měst, kteří k nám jezdí na zájezdy a stejně hlasitě obdivují červené dvoupodlažní autobusy, široké mosty přes Temži a nekonečný labyrint londýnského metra.
(Foto autorka)
Na školních výletech mám ráda to, že jsou poučné od začátku do konce a ne jen onou destinací, do níž za vzděláváním míříme. Už dávno jsem si se slzou v oku uvědomila, že některé děti buď imrvére sedí jak pecky doma a nebo naopak všude jezdí jen autem, takže nemají tušení, jak bezpečně chodit podél rušné čtyřproudovky a přitom kličkovat mezi psími a liščími hovínky, přecházet ulici s ostrůvkem uprostřed a zároveň se vyhýbat velkým kalužím, nebo jak používat městskou hromadnou dopravu. Považuji si proto za nesmírnou čest, že je můžu zasvětit do tajemstí typu madlo eskalátoru se pohybuje rychleji než schody či praktických typů a vychytávek, například že na pravé straně jezdících schodů se stojí a na levé chodí. Jednou z nich tak snad nebudou otravné a neuvědomělé „překážky“ v levém části, které blokují průchozí pruh a kvůli nimž pak nemálo lidem před nosem ujede vlak do práce.
Londýnská O2 aréna; foto autorka
Žáčky jsem se snažila na výletě vzdělat i zeměpisně a ukazovala jim, kde se před greenwichskou O2 arénou nachází nultý poledník, jenž rozděluje svět na západní a východní polovinu. Vůbec je to nezajímalo a evidentně nechápali, o čem to mluvím, a pořád jen chtěli vědět, kdy už tam budeme. Zhrzena nezájmem jsem jim suše sdělila, že aréna je ta obrovská budova tyčící se přímo před námi. Žák s ostrým zrakem se zeptal, jestli taky polezeme na její kopuli jako ti lidé, co se tam teď škrábou na laně. Odvětila jsem, že jen přes mou mrtvolu, a snažila se stočit řeč zpátky k fascinujícímu nultému poledníku. Opět jsem se setkala s urputným nezájmem, ale zato mi chlapec, který mimoděk právě vstoupil na západní polokouli, sdělil, že mu je horko. Poradila jsem mu, ať si rozepne bundu, a chlapeček se zatvářil, že objevil Ameriku. Kéž by všichni rodiče učili děti samostatnosti a nedělali všechno včetně selského myšlení za ně!
Naše dokonalé výrobky. Práce děti, foto autorka
V pizérce jsme měli být už před dvaceti minutami, ale securiťák u vstupu do budovy dělal ofuky, že nás nemůže pustit dovnitř, protože aréna otvírá až v deset. Marně mu kolegyně mávala před očima písemmným dokumentem, že my máme schůzku domlouvenou už na 9:30; kdepak, musel si tam zavolat a telefonicky si ověřit, že nejsme nebezpečné živly. (Protože je úplně běžné, že třicet šestiletých dětí ve školních uniformách jde v deset ráno vykrást a roztřískat veškeré vybavení jedné z největších arén v Evropě, a tak je třeba být neustále ve střehu!)
Konečně jsme prošli přes agilní ochranku a ocitli se v útulném světě řetězce Pizza Express, kde nám už zanedlouho podrobně vysvětlí, jak se tato populární potravina vyrábí, a děti si následně uplácají a zpátky do školy odnesou vlastní upečenou placku. Za tuto interaktivní návštěvu se překvapivě vůbec nic neplatí, ale tuším, že je to ze strany podniku velice promyšlený marketingový tah; moje vlastní dcery podobné školní výlety v raném dětství také absolvovaly a zážitek je tak nadchl, že jsme tam pak párkrát soukromě zašli i na oběd či večeři. Hádám, že ten kus těsta, pár lžic rajčatové omáčky a trochu sýra, co školám věnují, se jim tedy jistě bohatě vrátí!
Nejprve jsme si všichni umyli ruce a oblékli děti do zástěr a očíslovaných papírových čepic. Hned poté nás pizzaiolo, člověk vyrábějící pizzu, poučil, že tento oblíbený pokrm znali už staří Egypťané, Řekové a Římané, nicméně moderní pizza se zrodila v italské Neapoli jako rychlý pokrm pro pracující třídu. Na popularitě však vzrostla až s migrací Italů do Spojených států.
Dětičky se pak dozvěděly, že dnes si vyrobí nejčistší klasiku – pizzu margaritu, která se skládá ze tří barev – červených rajčat, bílého sýra a zelené bazalky, a má tak evokovat vlajku jaké země? Nikdo nevěděl, (protože kašlali na moje strhující zeměpisné přednášky), ale pošeptala jsem odpověď „Itálie“ vedle stojící holčičce, a tak byla za hvězdu.
Pizzaiolo: „Roztírejte omáčku kruhovými pohyby od středu k okrajům.“ (Foto autorka)
Následně každé dítko dostalo malou kulatou misku s těstem, jemuž měli vymačkat okraje, a když byl pizzaiolo spokojen s jejich výkony, nakapal každému doprostřed tomatovou omáčku s bazalkou, vrazil jim lžíci a vydal pokyn krouživými pohyby rozetřít tekutá rajčata na celou plochu vyjma okrajů. Tady se jasně ukázalo, kdo poslouchá či neposlouchá instrukce: Někteří to matlali jak máslo na chleba, jiní ignorovali kůrku a v kategorii „Poslouchám kolenem“ zvítězil chlapeček, který z omáčky vytvořil poměrně zdařilý obrázek myšáka.
K dokonalosti zbývalo už jen doplnit mozzarelu. Bavilo mě pozorovat, jak se různé osobnosti úkolu zhosťují – někteří vzali mističku s kousky sýra a prostě ji obrátili vzhůru nohama, jiní mozzarelu poházeli systém padni kam padni, zatímco ti nejpreciznější kostičky sýra s milimetrovou přesností pokládali v přesně vyměřených vzdálenostech, div že z ní nevytvořili římskou mozaiku. Samostatnou část pak tvořili jedinci, jež malou část sýra naflákali na pizzu a zbytek snědli.
Předpokládala jsem, že personál teď výrobky od dětí náhodně vybere, upeče a zabalí na cestu do školy do krabic, a my pak strávíme celou zpáteční cestu horkotěžkým zodpovídáním dotazů, jak si děti poznají tu svoji pizzu (nepoznají). Naštěstí se restaurační identifikace „školních“ pokrmů za posledních pár covidových let značně vyvinula, a tak na každou pizzu vložil pizzaiolo lísteček s číslem čepice malého kuchaříka, který pak po upečení sňal a napsal na víko krabice. Dokonalé! Aby radosti nebylo málo, dostali jsme pár kousků navíc upečených personálem, a že ty prý jsou pro učitele.
Tahat městskou dopravou víc než třicet krabic s voňavým pokrmem nebyla žádná lahůdka, ale „pizza piknik“ ve školní zahradě plné sedmikrásek nám tu námahu bohatě vynahradil. Za měsíc jedou do pizzerie druháci, a tak tajně doufám, že zas budu přizvána; do té doby sláva, nazdar auditům!
Pizza al fresco (foto hladová autorka)
