Jak jsem potkala anglického krále

„Příští středu teda děláme ty pohovory na novou školní účetní, platí to?“ ptám se ředitelky, zatímco listuju diářem. „Jo vidíš, to musíme přesunout, protože jsme byli pozvaní na setkání s vysokým královským hodnostářem."

Ředitelka tuto větu pronáší tónem, kterým se oznamuje, že musím skočit pro mléko, takže si představuju, že půjde o nějakého vyššího ouředníka z Buckinghamského paláce.
„Jak přesně vysokým?“ vyzvídám a doufám, že se nebavíme o princi Andrewovi, neblaze proslulém zapletením se do skandálu se sexuálním zneužíváním nezletilých.
„No jako s králem Karlem a jeho ženou Camillou.“
Překvapeně zamrkám.
V kanceláři se rozhostí užaslé ticho.
„Představte si, kdyby král přišel k nám do školy,“ zasní se na chvíli sekretářka.
„To by bylo úžasné,“ vydechne ředitelka, zatímco já současně pronáším: „To by bylo strašné.“ Coby věcný praktik a organizátor většiny školních akcí si totiž okamžitě představuju, co všechno by takové roajální návštěvě muselo předejít. Po krátké debatě se aspoň shodneme na tom, že by to byla pro školu velká čest, dobrá publicita a že bychom museli hodně uklízet.

Říďa mi následně vysvětlí, že král byl pozván naším okresním radním k návštěvě slavné východolondýnské ulice Brick Lane a tamější mešity. Radní bydlí nedaleko našeho vzdělávacího ústavu a zná se s představiteli školy, a tak pozval několik našich dětí, aby se přišly podívat. „Máme tam vzít pár žáků a doprovodí je vedení školy, takže ty, protože já ten den nemůžu. Potkáte se tam s naší partnerskou školou a jejími žáky. Sice to není ještě celé úplně potvrzené, ale můžu ti nechat veškerou organizaci na starost, že jo?“ ujistí se ředitelka a já kývám. 

Vzácná návštěva má dorazit za necelý týden a jediné, co víme, je, že nevíme, jestli se vlastně uskuteční a zda tedy máme někam jít. Teprve v sobotu dostáváme zelenou, ale bez jakýchkoli dalších informací typu co, kdy, kde, kdo, jak. Je radost až na kost plánovat „výlet“ bez těchto základních praktikálií! V pondělí ráno, čtyřicet osm hodin před dnem D, však musím vybrat žáky, kteří se setkání zúčastní, napsat jejich rodičům informativní dopis a do úterka získat jejich písemné svolení. Těžko ovšem psát informativní dopis bez informací – známe sice datum, ale jako čas bylo uvedeno pouze „morning“, což v angličtině znamená cokoli mezi čtvrtou ranní a polednem. Usuzuju však, že když běžná britská pracovní doba začíná v devět, bude se postarší královský pár těžko producírovat prázdnou ulicí v sedm ráno, a tak do dopisu rodičům uvedu, že školu opustíme hned po registraci v 9:00 a vrátíme se k obědu. Na obálku napíšu velkými písmeny URGENTNÍ – REAGUJTE DO DRUHÉHO DNE a dopisy rozdám šesti vyvoleným dětem (žádná učitelka mi nepoděkovala za to, že jsem tuto volbu nechala na ní).

Nyní je třeba vypracovat písemné zhodnocení rizik setkání s hlavou Spojeného království Velké Británie, Commonwealthu a světové anglikánské církve. Z mimořádně důležité práce mě po chvíli vyruší učitelka starších žáků. Oznámí mi, že jeden chlapeček v její třídě začal blinkat a vyběhl proto na záchod, ale projektilové zvracení bylo rychlejší než jeho bystré nohy, a tak je poblitá třída i chodba. A že ona teď musí jít dělat dozor v jídelně, školník je mimo budovu a uklízečky přijdou až odpoledne. Zanechám tedy teoretická rizika hrozící nám z přítomnosti pana krále a jdu drhnout blitky z nového koberce na chodbě. Situace je typickou ukázkou života vedoucího – nejsou v něm klidné, prosluněné výšiny, jak se spousta lidí mylně domnívá, ale tvoří jej i hodně hluboká (a smradlavá) údolí, kdy se jako já teď doslova plazíte po kolenou.

V úterý mi všichni vyvolenci přinesli podepsaný cár papíru indikující, že se mohou jít podívat na svého panovníka, a že si rodiče uvědomují, že je přitom možná bude natáčet televize či fotit novináři. Z krabice, která nám zbyla po královninu platinovém jubileu, vytahuju britské vlaječky a připravuju si je spolu s lékárničkou na zítřek. Sekretářka mě upozorňuje, že budou sloužit i na červnové svatopetrské procesí, čímž mě nepřímo varuje, abych se neopovážila ztratit byť jediný praporek.

Buckinghamský palác ani městský okres nám o státní návštěvě stále ještě neposkytly žádné bližší informace (sdílet podrobnosti o chystané školní akci takhle lakonicky já, tak  mě všichni učitelé ukamenují), ale povedlo se mi vygooglovat, že Karel by se měl zjevit kolem jedenácté. Jinak pochopitelně stále ještě nevíme, kde přesně máme být a co tam budeme dělat.

Konečně je středa a před desátou ranní stojíme s kolegou ze správní rady školy a kolegyní ze školy partnerské v ulici Brick Lane. Tato starobylá ulice z poloviny patnáctého století zažila za dobu svého trvání několik vln přistěhovalectví – nejprve sem zavítali francouzští hugenoti, potom aškenázští Židé a během 20. století se stala centrem londýnské bangladešské komunity. Některé nápisy a názvy ulic jsou tu proto jak v angličtině, tak v bengálštině, a místu se hrdě přezdívá Banglatown. O demografických změnách obyvatel svědčí i místní budova uctívání: Ze začátku sloužila jako hugenotská modlitebna, později byla vysvěcena na syngagogu, a dnes je z ní mešita. Mezi milovníky jídla je „Cihlová ulice“ vyhlášena hlavně jako místo s autentickým kari a vynikajícími židovskými bagel. Jestlipak si něco z toho zobne i Karel s Camillou? (Kolegyně pocházející z východního Londýna: „Jaký by mělo smysl jít do Brick Lane a nedat si tam kari?“)

Každému dítěti vrazím do ruky praporek a upozorním je, že mi za něj ručí hlavou, a že jestli ho ztratí nebo poničí, tak mě sekretářka zabije. V ulici vládne příjemná atmosféra plná očekávání, kterou podtrhuje i výjimečně slunečné počasí. Stojíme u bariér před jakýmsi bistrem a vřelá servírka nám zdarma nabízí masalový čaj. Než si stačím pomyslet něco hezkého o východoasijské pohostinnosti, požádá nás majitel bistra, abychom ten kelímek viditelně drželi, až bude královský pár procházet, že je to pro ně reklama. Jediný lok sladkého, kořeněného nápoje mě přesvědčí, že bez masalového čaje se do budoucna dál obejdu (majitelé prominou), a jdu tekutinu nenápadně vylít za roh. Divně na mě přitom koukají policisté, kteří tam postávají (možná se na tajňáka taky zbavují pravého indického čaje). Kolega s žáky zatím nacvičuje mávání vlaječkami a provolávání „sláva“ a „ať žije král!“

V družném hovoru s kolemstojícími strávíme skoro hodinu. Naši žáci se mezitím baví hledáním ostřelovačů a tipováním, kdo by mohl být policista v civilu. Tu někdo zaslechne v dálce hudbu a spatří skupinu lidí, pomalu procházející prostředkem uzavřené vozovky. „Už jdou,“ zašumí vzrušeně mezi spolučumily, a já dávám děckám pokyn mávat a tleskat. Skupinka, v níž ostrovidci rozeznali královský pár, se však zastavila asi sto metrů od nás a vešla do bangladešské kari restaurace. Kolegyně z východního Londýna měla pravdu – v Brick Lane bez kari ani ránu! Po asi deseti minutách (buď se chudáci nenajedli, nebo si vzali jídlo do krabičky) však už míří přímo k nám, respektive ke svému cíli – zdejší mešitě. Po naší straně se ubírá královna choť Camilla, oděna do slušivého bílého kostýmku, a zdraví se s poddanými. Než se naděju, napřahuje ruku i ke mně. Pamětliva starého známého pokynu „na královnu v žádném případě nesaháme“ však němě strnu a stojím jako solný sloup. S Camillou se na sebe s rozpačitým úsměvem asi sekundu díváme (nejtrapnější vteřina mého života), ale zareaguje pohotově a začne třepat rukou mým žáčkům. Děti šílí radostí. V tu chvíli se ke Camille natahuje někdo za mnou, a tak využívám příležitosti vykoupit se a taky si s ní potřesu pravicí. Hezky se na mě usměje.  

Jeho Veličenstvo král Karel III. zatím spolu s naším radním zdraví poddané na druhé straně ulice. Kolega na radního, s nímž si mimochodem tyká, zavolal a zamával. Úředník se v tu chvíli naklonil k vladaři, přivádí ho k nám a představuje mu naši školu. Pan král nás mile pozdravil, a zatímco dětem tiskne pravice, vyptává se, zda kvůli němu žáci nepřijdou o oběd? Ujistíme jej, že nám ho v jídelně přihřívají, panovník se tomu zasměje, odvětí, že to je dobře, a jde dál. Děti jsou na vrcholu blaha a jedno přes druhé si překotně sdělují své dojmy. Vzájemně se ujišťují, že si po zbytek života už nikdy neumyjí ruce, aby jim ta královská přítomnost vydržela v dlaních navždy.

Kolegyni z partnerské školy jsem se pak svěřila se svým camillovským trapasem. Přišlo jí to vtipné a ujistila mě, že to není nic proti tomu, co se stalo jí. Podobně jako já byla totiž zaskočena tím, že jí králova manželka podává ruku, navíc v jedné ruce třímala telefon a v druhé ten hnusný masalový čaj. Nenapadlo ji proto nic lepšího než Jejímu Veličenstvu říct „malý moment“, rychle vrazit mobil do kapsy a kelímek přehodit do levé ruky. Až poté mohla vladařku konečně jaksepatří pozdravit. Hned jsem se cítila lépe, ale o to víc jsem litovala drobnou, sympatickou Camillu – mohla si v klidu Buckinghamského domova popíjet anglický čaj, ale místo toho se musí stýkat s takovými pobudy z chudinského východního Londýna!

P.S. V televizi jsme nebyli, protože hned po nás se Karel setkal s ukrajinským prezidentem Zelenským, což z nějakého důvodu BBC považovalo za důležitější zprávu. Já tak mohu jen potvrdit, že zpravodajství bylo aktuální a Vladimír ten den skutečně Londýn navštívil, protože Jeho Veličenstvo mělo na sobě tutéž košili, kravatu a sako jako při návštěvě Brick Lane.

P.P.S. Několik dnů po návštěvě Banglatownu testovala Camilla pozitivně na covid. Pokud si náhodou už tehdy nepomyslela, že se ocitla ve slumu (a to město přitom ulici tak pečlivě zametlo!), tak teď už o tom musí být nadobro přesvědčená.

P.P.P.S. Je ovšem možné, že se moje nová kámoška Kamča nakazila ještě předtím, než sestoupila k nám. V tom případě jsem ráda, že měla ten den na sobě rukavice, a tak se nemusím bát, že mi covid předá!