Den D aneb Noc ve válečném muzeu

Naši žáci před covidem pravidelně trávívali noc na bývalé válečné lodi HMS Belfast, a po letech opatření a následných úprav lodi letos konečně přišel příhodný čas tuto tradici zábavného zájezdu do dějin obnovit.

No, zájezdu... spíš pochodu. Z naší východolondýnské školy je to ke křižníku v podstatě dochozí vzdálenost, a tak ani nebylo třeba použít narvané MHD, což je vždycky plus. Že není všechno zlato, co se třpytí, jsem zjistila už ráno, když jsem obtěžkána spacákem, prostěradlem, polštářem, pyžamem, hadry na převlečení a hygienickými potřebami vyrazila ráno v Den D na vlak do školy. Vzhledem k lodnímu prostoru a zejména množství žebříků jsme měli zákaz kufrů na kolečkách a museli všechno narvat do batohů a nebo příručních tašek, a pod tíhou bagáže jsem se úpěnlivě snažila nemyslet na to, že jestli přijde půl kilometr otravný mně, budou mít devítiletí žáčci se stejnou náloží na dvou kilometrovém pochodu co dělat. A to si s sebou ještě určitě potáhnout plyšáky, sladkosti, knihy, hry, časáky a další kravinky. Ale zase děti mají jinou hladinu energie než my středověcí (chci říct středněvěcí!) pedagogové, takže snad to nějak půjde. Musí.

HMS Belfast. HMS je zkratka za His/Her Majesty’s Ship (loď Jeho/Jejího Veličenstva). Foto autorka

Představa přespávačky na bývalé válečné lodi mě coby milovníka dějin plnila nadšením a napjatým očekáváním, ale coby učitlku děsem; přece jen je to obrovská zodpovědnost za třicet cizích dětí a jeden je neustále ve střehu. A kdo si představuje, že se v devět večer vyhlásí večerka a od té doby o dětičkách až do sedmi ráno neví, ten se hluboce mýlí – pravidelné školní přespávací akce v tělocvičně školy ze mě vytřískaly poslední iluze o tom, že každé dítě jednou usne.

I tak jsem se však víc těšila než děsila, už proto, že jsme začínali až odpoledne po škole, a to ještě pizzou. Plán naší historické akce byl následující:

15:45 Odchod malých námořníků ze školy. Poslední rozloučení se slzícími matkami.
16:30 Příchod do pizzerie.
16:30 Trojchodová večeře v restauraci – předem objednané menu
17:30 Přesun na loď
18:00 Ubytování
19:00 Seminář – historie HMS Belfast, návštěva kapitánského můstku
21:00 Chrnění
7:00 Budíček
7:30 Nástup na palubu k pozorování odplutí vojenské lodi a otvírání Tower Bridge
8:00 Snídaně
8:45 Seminář – Morseův kód, život námořníků
10:00 Samostatná prohlídka lodi ve skupinách
11:00 Odchod do školy

Večeři jsme měli zarezervovanou nedaleko lodi v jednom z podniků velkého řetězce pizerií, a protože si kolega nebyl jistý nejkratší cestou, ujala jsem se velení a svižnou procházkou kolem Temže, slavného mostu Tower Bridge a neméně slavného hradu Tower s korunovačními klenoty jsme přesně v pět třicet stanuli před restaurací. Manažer se velmi podivil, že u něj máme rezervaci pro třicet dětí a tři dospělé, a zadumaně studoval svoje i naše dokumenty, jestli někde nedošlo k chybě. Po dlouhém zkoumání papírů nám sdělil, že chybička se nevloudila a rezervaci sice máme správnou, nicméně v sesterském podniku na druhé straně řeky. Taky nedaleko lodi, ale holt jiným směrem. Hned tam agilně zavolal a vedoucí mu sdělila, že nás čekají, že už mají naše pizzy upečené a kde že to prý vázne? Nasadili jsme tedy opět bagáž a s plnou polní si rychle a unaveně znovu prohlédli Tower, Tower Bridge a severní břeh Temže ještě jednou, tentokrát však zezadu. Kolegyně udiveným dětem namluvila, že tady neměli dost těsta, a tak se musíme přesunout o podnik dál.

Tohle jídlo jsme si po pochodu s plnou polní přes půl Londýna zasloužili. Foto autorka

Spolupracovníkům jsem se náležitě omlouvala, ale oni se tomu jen smáli a nakonec jsme se shodli, že ten kilometr navíc dětičkám nesmírně prospěl – pěkně se unavily a tím pádem se zvýšila šance, že budou v noci dobře spát. (Jejich slova se později potvrdila – ještě nikdy jsem na podobné akci nespala krásné čtyři hodiny, navíc v kuse!) Do správné restaurace jsme dorazili sice se značným zpožděním, ale jídlo nám v peci ohřáli, byli moc milí a starali se o nás jak o nejvyšší vedení Britského královského námořnictva. Bylo mi proto moc líto, že jsme jim nemohli dát ani libru zpropitného, protože jsme platili školní kreditkou, takže o rozdávání státního majetku nemohla být ani řeč a nikdo z nás u sebe neměl hotovost. Dost na tom, že jsem měla kartu kvůli bezpečnosti schovanou úplně na dně batohu, takže jsem nejdřív musela vytáhnout lékárničku, růžové prostěradlo a fialový spacák, a až pak jsem byla schopná zaplatit. V té pizzerii na nás budou jistě s láskou vzpomínat!

Před půl sedmou jsme přes návštěvnický můstek konečně vstoupili na palubu bývalého válečného křižníku, který kotví nedaleko Tower Bridge a od roku 1971 plní funkci muzea. Přestože jsme měli mít loď sami pro sebe, konala se tam zrovna nějaká akce a páni a dámy v elegantních oblecích popíjeli šampaňské s jahodami a pojídali luxusně vypadající jednohubky. Obdařili nás rozvernými úsměvy, vesele zdravili naše děti a my jim s kolegyní s neméně širokým úsměvem přátelsky odpovídaly, jak jim to tu závidíme. Doufaly jsme, že naše slova pochopí jako výzvu k pozvání připojit se k nim, nicméně jejich schopnost čtení mezi řádky nebyla tak vysoká, jak jsme toužily. Nejenže nám nenabídli ani shnilou jahodu, ještě nám na oplátku řekli, že závidí oni nám, že budeme nocovat na lodi. „S třiceti rozdováděnými dětmi?!“ vytřeštila jsem se. Paní se zasmála, jako kdybych snad zažertovala, a zhluboka se napila bublinek. Já se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a se slovy „Bože, dej mi sílu“ se ponořila do trupu lodi za zbytkem výpravy.

Zlověstně vyhlížející válečná děla. Foto autorka

Po několika strmých žebřících jsme slezli až do nejnižších kajut námořníků, které byly od srpna 1939, kdy loď vstoupila do služby, naštěstí trochu zmodernizovány. Kovové palandy však zůstaly původní, a tak jsme oddělili kluky od holek a nechali je, ať se vybalí. Pochopitelně jsme udělali drobné strategické zásahy do jejich plánů o tom kde kdo bude spát, protože nejsme blázni, abychom například nechali partičku čtyř energických, vynalézavých „mušketýrů“ vedle sebe. Pak pro nás přišel průvodce a kolem lodní jídelny, pekárny, pošty, nemocnice a stomatologické ordinace nás zavedl do „třídy“. Tam nás seznámil s historií lodě a ukázal fotografie akcí, kterých se HMS Belfast během druhé světové války účastnila – kromě ochranného konveje bitevních a zásobovacích lodí v Severním ledovém oceánu se podílela i na bitvě u Severního mysu a byla dělostřeleckou podporou vylodění v Normandii, jehož osmdesátileté výročí si nyní připomínáme. Čím víc fotografií a dobových objektů jsem viděla, tím víc u mně rostl obdiv ke všem, kteří se dobrovolně dali do služeb námořnictva, notabene ve válce – dvacetimetrové vlny, zima až praská v kostech a aby mizérie nebylo málo, někdo na vás buď střílí, nebo se vás snaží potopit minou či ponorkovým torpédem. Respekt!

Děti stejně jako já poslouchaly se zaujetím, jen jsem si udělala mentální poznámku, že příští rok budeme žáky muset trochu lépe připravit a nastínit jim historická fakta, aby se pak nevyptávali co je to druhá světová válka, kde se konala, kdo s kým a proč bojoval a jestli se při ní potopil Titanic. Já do svých vlastních dětí meldovala historii jen co pobrali trochu rozum, ale evidentně to nedělá každý a bitvu o Británii máme v osnovách až o rok později. Ne však, že bychom války každý rok nepokrývali při výuce o Dnu veteránů, takže výmluvu „to jsme prosím ještě nebrali“ nemá absolutně nikdo!

V půl desáté jsme zamířili zpátky do kajut, a přestože my dospělí bychom s radostí okamžitě zapadli do spacáků, děti chytly druhý dech. V téhle fázi nemá cenu nutit je spát, protože by stejně neusnuli, a tak jsme si uvařili kafe a nechali je mastit karty, hrát deskovky, povídat si a hlavně narvat do sebe všechny ty dobrůtky, co si sbalili. Žáčky chválím, že se s námi velmi štědře dělili; to vědět, nekupuju si vlastní medvídky a čokoládu! V půl jedenácté jsme je ale už nahnali vyčistit si zuby, přečetli jim pohádku na dobrou noc a zhasli palubní světla. Dalších několik hodiny jsem pak přesvědčovala největší vytrvalce, že je třeba zavřít nejen oční víčka, ale hlavně pusu. V půl druhé ještě nespaly tři holčičky, ale ponechala jsem je svému osudu a zalehla; klidně ať si pro mě za mě nespí, hlavně když nikoho neruší!

V 5:38 mě vzbudili chlapci, kteří si mysleli, že když jdou na záchod a zavřou za sebou dveře, můžou hulákat jak na lesy a nikdo je neuslyší. Do půl hodiny byla vzhůru celá třída kromě dívčiny, která v noci chrápala tak strašně, že jsem od ní musela na vzdálenější palandy přesunout jiné holčičky. Uvařili jsme si silné kafe a povzbudili omladinu, aby si sbalili. Jeden by nevěřil, jak dlouho trvá narvat spacák do fusaku a pár svršků do batohu, ale v půl osmé jsme už stáli na můstku a napjatě očekávali odjezd vedle kotvící námořní lodi. Náš průvodce nám řekl, že máme obrovské štěstí, protože něco takového se hned tak nevidí, a sám si všechno nahrával na video. Obrovskou loď s přistávací plošinou pro vrtulníky vedla na silném laně zepředu i zezadu menší loď a volnou říční cestu jim zajišťoval policejní člun se zapnutým majákem. Na mostě Tower Bridge se na patnáct minut zastavil provoz (to musela být pro cestující v ranní špičce radost!) a obě jeho ramena se zvedla do úhlu 86°, aby mašinérie mohla volně proplout. Kapitánovi jsme zatleskali a odešli dlabat.

Kvitovala jsem, že snídaně nebyla ze čtyřicátých let, a tak jsme se dobře napapkali, v následujícím semináři si osvojili nové znalosti a dovednosti (Morseovka byla velkým hitem) a vrhli se na prohlídku lodi. Moje skupina mě ukecala, abychom se podívali do podpalubí na lodní turbíny a motory. Protože jsem si ze své poslední návštěvy před patnácti lety nepamatovala, že dolů vede přes sto schodů po svislých žebřících, souhlasila jsem a následně trnula (a zařvala) pokaždé, když se někdo snažil lehkomyslně brát příkré schody po dvou, případně se držet jen jednou rukou. To se to frajeří, když není válka a loď je bezpečně ukotvena, takže s ní necloumají vlny jak domy a nikdo po vás nestřílí!

Cesta zpátky do školy byla pomalá a značně únavná, ale dali jsme to. Doufala jsem, že všechny děti budou vyzvednuty v jednu místo v obvyklých 15:30, jak jsme doporučili, ale žel se nestalo se, a tak jsem s několika jedinci strávila i celé odpoledne. Pustili jsme si animovaný film a společnými silami vyluxovali poslední zbytky sušenek a bonbonů – i to je krásné dědictví míru a svobody, jež nám naši předci (nejen) na HMS Belfast vyloděním v Normandii vybojovali!

Nejlepší pohled na otevřený Tower Bridge je z prostředku řeky a toho nejlíp docílíte tím, že zrovna budete na lodi. Mimochodem tento slavný otvírací most se otvírá průměrně třikrát denně! Foto autorka