Mé malé zamyšlení nad mateřskou dovolenou

Předesílám, že jsem ráda, že dnešní matka má povětšinou volbu nejen, zda dítě mít či nemít, ale i zda jít od miminka do práce (některé si vzít miminko do práce), pracovat z domu anebo se dítěti naplno věnovat. Zkrátka, že si každá maminka může vybrat, zda a jakým způsobem bude trávit mateřskou/rodičovskou dovolenou.

Chápu, že je nejedna matka, která zkrátka nemá zbytí a musí začít živit rodinu. Ať už protože se z nějakého důvodu stala samoživitelkou nebo protože musí či po dohodě supluje výdělek partnera. Taková situace se nejspíš nedá naplánovat ani jinak řešit, zejména pokud chce rodina fungovat jako automomní celek. Těmto maminkám bych svým blogem nerada sypala sůl do otevřené rány.

Respektuji, že se některé ženě nechce přerušovat (mnohdy čerstvě) nastartovaná kariéra či že má obor, místo či zaměstnavatele, kde se „poklesek“ v podobě 2-3 leté absence neakceptuje.

Mezistavem, ale dle mého i jen meziřešením, je situace, kdy si matka bere dítě do práce. Meziřešením proto, že z miminka bude, než se rozkoukáte, batole a z batolete zvídavé a pohyblivé dítko, kterému bude kancář natož ohrádka v ní malá. Meziřešením i proto, že takové děťátko není jako to z reklamy, to je zdravé, veselé, vyspinkané a dobře naladěné s nám vyhovujícím rytmem. Ba spíše naopak...

Nechci řešit, z čeho matka případnou „chůvu“ či asistenci platí, od toho jsou jiní. V mém hledáčku je vztah matka-dítě.

Měla jsem a mám to štěstí, že jsem mohla a mohu u každého ze svých tří děti uplatnit svou prioritu, to je péči o ně a budování mého vztahu s nimi. Přiznám se, mám problém si představit, že by mé děti dlouhodobě přebaloval, krmil či jinak obstarával někdo jiný než já, a to i přesto, že mám báječného manžela, skvělé babičky a u nejmladšího i ochotné starší děti. Neumím a nechci si představovat, že by měl mé děti při či po lékařském zákroku, nemoci či úrazu držet, utěšovat a obstarávat někdo jiný než já či osoba jemu blízká. Mám pocit, že by to měly být jen a jedině milující ruce, které dítku tleskají k úspěchu či náruč, která mu umenší trápení. Stejně tak mám trochu sobecký pocit, že bych to měla a chtěla být já či někdo blízký, kdo bude u prvních krůčků i pokrůčků, výtvorů ručních, výtvarných, slovních i muzikálních, pousmání, smíchu a úspěchu, ale i nejistot, žalu, neúspěchu i pláči. Nebudu lhát, taky mi občas vadí rutina, co to všechno doprovází, ale vnímám ji jako něco, co patří k věci.

Dle studií i selského rozumu, co do dítěte vložíte do předškolního věku, to je to nejdůležitější, co ho bude dalším životem provázet, co ho bude formovat. Já to vnímám tak, že jsem své děti na svět přivedla proto, abychom si byli neoddělitelnými součástmi alespoň do té doby, než ho začnou ruku v ruce se mnou ovlivňovat a  vychovávat i instituce, lidé a situace z vnějšku rodiny.

Je skvělé, že máme my ženy-matky volbu a určitě jsou mezi námi ty, které jsou v práci nepostradatelné či pro které je nepostradatelná jejich práce. Nepochybně existují superženy, které si vše dokáží zorganizovat tak, že zvládají jak práci, tak péči o děti od miminka. Já mezi ně nepatřím, a proto se beze mne musí v mé práci a obejít a já bez mé práce (to je konstatování, nikoliv povzdech). Jde jen o svědomí každé z nás, zda způsob mateřské/rodičovské dovolené, který jsme zvolily, je to nejlepší i pro naše dítě a zda jednou, až se ohlédneme, nebudou nám a hlavně dítěti tyto roky scházet.... Nenávratně...