ANO, my chceme být opět nespokojení!

V roce 1989 se Českem šířila vlna nespokojenosti a přemnoho lidí se hrdě shromažďovalo na protestních akcích. Kde jsou tito lidé dnes? Kam utekli? Bojovali přece za demokracii, tak proč nyní strkají hlavy do písku?

Prohlížím si předvolební preference mých spoluobčanů a mohu jen nevěřícně kroutit hlavou. ANO a Úsvit se vyhřívají na předních místech. Ale nechtěli jsme ještě před několika lety žít v demokracii? Chtěli jsme přece náš stát, kde politické strany tvoří veledůležitý most mezi neutrálním státem a společností. Chtěli jsme strany, které artikulují vůli lidu a které ji poté prosazují na úrovni státu. Určitě nikoho před dvaceti lety nenapadlo, že se k volbám poženou akční uskupení s tak výrazným kultem osobnosti, že by se i proreformní sověti mračili. Nebudu očerňovat nikoho z trojice pánů Babiš, Okamura a Zeman. Ale o jejich přínosu české demokracii nejsem přesvědčen. Demokracie je přeci vládou většiny, a proto by mělo být hledání konsensu ústředním tématem politiky. Tato protestní hnutí avšak pouze využívají protestní nálady a mnohdy se zaobírají pouze omezeným počtem politických témat. Zkrátka nemají komplexní program, za který by jejich členové byli schopni položit život. Situace je možná i srovnatelná s válkou zmítanou Sýrií. Do těchto uskupení se stejně jako do opozice v Sýrii hrnou jak lidé utlačovaní režimem, tak ryzí džihádisté. Minulé volby tu byly Věci veřejné a já jen stěží věřím, že již bývalý voliči tohoto uskupení se nepoučili a nechtějí dát svůj hlas nějakému trvanlivějšímu a názorově vytříbenému politickému subjektu. Vždyť revoluce skončila již před dvaceti lety. Nyní se svobodně politicky angažujme a budujme politickou strukturu v našem státě. A k tomu potřebujeme stabilní politické strany, jež se stanou fórem pro hledání našich společenských hodnot a priorit.

Mnozí mě nyní budou chtít osočovat ze srovnání, o kterém prý nemám ponětí. Přesto nezamlčím palčivou otázku, zda-li máme skutečně rozvinutější demokracii než v roce 1968. K čemu je nám množství politických uskupení, když nedokáží dlouhodobě reflektovat potřeby svých voličů a prosazovat tyto potřeby v řízení státu? Nedokázala tehdejší komunistická strana lépe reagovat a komunikovat s občany státu? Asi v nás ta doba normalizace ještě stále někde je. Ještě jsme se nenaučili odpouštět – mladí lidé, kteří několik dní před revolucí byli donuceni ke spolupráci s STB, mají stále ten punc zločinců a jsou ve svých právech omezeni. Ostatní, kteří ke spolupráci nuceni nebyli, těmito lidmi opovrhují. Přitom měli jen smůlu, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě. A nesvazuje nás tento strach – že vstoupíme do té nesprávné politické strany? Není tato úzkost to, co brzdí celou společnost. Ano, ono se neodpouštělo a ještě stále neodpouští.  Avšak ta pravá demokracie je občas cesta trnitá. My potřebujeme funkční politické strany zajišťující interakci mezi společností a státem. Není jiného řešení než politickým stranám odpustit. Není jiné možnosti, než do těchto stran vstoupit a vnést do nich nový život. Musí žít a stát se opět místem diskuzí a hledání společných hodnot.

A proto mě rmoutí, když mí spoluobčané vkládají své naděje do kultu osobnosti jako Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Miloš Zeman. Jsou snad tato akční uskupení něco více než pouhý mediální obraz? Něco více než reklama, jež poběží týden v televizi a kterou poté rychle zapomeneme? Pochybuji.  Nechtěl bych se vracet zpět do doby feudálů a absolutismu, když měla hrstka vlivných lidí kontrolu nad směřováním našeho státu. Praví hrdinové těchto voleb pro mě proto nebudou politici. Budete to vy, kteří překousnete odpor k opravdovým politickým stranám a dáte jim ještě jednu šanci.