O české /ne/hrdosti

se dá přesvědčit i u nás v kotlině, ale pokud jste kousek dál, praští to s vámi nebývalou silou.... Jako spousta zvědavců jsme se švagrovou vyrazily začátkem devadesátých let na průzkum krajin dříve zapovězených. Monte Carlo,

Saint Tropez, Marseille.. místa, o kterých si člověk předtím mohl nanejvýš přečíst.

Nemá cenu popisovat nadšení, okouzlení a píli při focení, tenkrát byl ještě opravdu neskutečný rozdíl mezi tím, na co byl člověk zvyklý u nás a nádherným prostředím tam.

V romantickém cestovatelském rozpoložení jsme navštívily Starý přístav v Marseille. A tam jsme ho potkaly – černocha nejčernějšího, prodávajícího ve svém přenosném krámku sluneční brýle. Jako správný obchodník měl úsměv od ucha k uchu a neskrývanou radost z lelkujících turistů. A byl poněkud vtírka. Vyzkoušel na nás několik pozdravů a když z naší brilantní výslovnosti nezjistil, na jakou část zeměkoule by nás umístil, začal s průzkumem. Pro jistotu zůstal u angličtiny a bylo vidět, že je opravdu zvědavý. My jsme se taky bavily a smály z plna hrdla, když na nás chrlil svoje domněnky, které začaly u Švédek a končily u Rakušanek.. jen do chvíle, než jsme přece jen přiznaly barvu, vlastně státní příslušnost.

„Á ček!! – nemame penize“ – vypadlo to z něj jedním dechem. Pak už se usmíval jen on.

My byly jakoby nás opařil. Studem by se člověk v tu chvíli propadl. To se musí jet přes flák Evropy, aby ten facák od posledního z posledních takhle mlaskl. A řeknete si, kolikrát to asi z té české pusy, v které nebylo ani kousek hrdosti, musel slyšet.

Snad už je teď, po patnácti letech, všechno jinak a když někdo vyráží za humna, nebere si chudáčkovství s sebou.