„Ahoj mami, jak se máš, co je novýho?“- báječnej telefonát, vždycky slyšíte rádi potomka, neznám maminu, kterou by to zarmoutilo...
Sama zastávám názor, že pokud nejsem v ohrožení života, dětem nevolám. Mají svůj život a nesnažím se do něj vtírat. Tedy – děti jsou v rozsahu 37 – 46 let :-)
Navíc jsou to kluci, takže to spojení, které podle vědců je nejsilnější „matka-dcera“ se nekoná.
Všeobecně nechápu lidi, kteří si denně veeelmi dlouze telefonují, nikdy nemám tolik geniálních myšlenek, abych jimi musela obohacovat bližní.
Ale zpět k tématu – abych neměla nadpis o něčem jiném, jak je častým zvykem.
Telefonát od dětí je jako pohlazení, víme všichni, že v pracovním procesu je fofr. Budování kapitalismu není procházka růžovou zahradou, atˇ už ho člověk buduje rukou, nebo hlavou. Hlavně, že to tak je.
Jako šťastný senior si moc dobře vzpomínám, jak jsem kdysi, ve středním věku, každou dobrou a nekonfliktní zprávu brala. Že to nemusím řešit, že to je v pořádku a že vládne spokojenost.
Jak moje maminka měla radost, když jsem se jí ozvala a ona mi mohla říct, jak jí rostou rajčata...
Teď už jsem velká holka a když mi volají děti, neříkám jim, jak mě ráno trápí klouby, záda a oči, ale jak zase půjdu na plovárnu, jak si v úterý zahraju skrebble a v pátek na cyklovýlet... neříkám jim, jak se do toho aktivna a optimismu musím nutit... mají svých starostí dost – tak ať jim někdo udělá radost... třeba mam :-)
