Co v projevu prezidenta Václava Klause nepopudilo

snad žádného skalního příznivce ani členy ostatních více či méně spřízněných politických tlup, je malá pasáž, která zmiňuje základní člověčí cíl.

Pro pořádek citace: „Podobně nemůže stát, ale ani žádná jiná instituce zastoupit výchovu dětí vlastními rodiči. Zamysleme se, zda zajišťováním materiálního blahobytu dětí nezakrýváme nedostatek času, péče a lásky, kterou bychom jim měli dávat.“

Nemůže a zamysleme se.

Rodina jako základní jednotka funguje pár tisíciletí a i přes nejrůznější inovační pokusy v průběhu této doby a zvlášť posledním časem, ještě nikdo nic rozumnějšího nevymyslel.

K tomu, aby soužití klapalo tak jak má, je třeba materiálního zajištění. Bez diskuzí.

Jenže model, kdy jeden zajišťoval stálý oheň v rodinném krbu a druhý prostředky na nákup toho dříví je tentam. A tatam je i doba, kdy měly vážnost obě tyto role a bylo jasné, že bez harmonie obou složek to jaksi začne někde skřípat.

Současná společnost je nastavená tak, že hodnotí zásadně jedince podle dosažených karierních úspěchů a jestliže se někdo věnuje nekonečnému kolotoči trpělivosti a vlídnosti ve výchově a všestrannému vedení domácnosti se všemi náležitostmi, které k tomu patří, je automaticky viděn jako neschopný kariéru dělat.

Dokud se tento společenský úhel pohledu nezmění, bude se každý hnát za co největším úspěchem a uplatněním v pracovní sféře.

Takže se opravdu zamysleme, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.