Trocha melancholie po budějicku aneb špetky soli není nikdy dost

c.k.Solniceweb

Je zajímavé jak si člověk dokáže rychle zvyknout na určitou věc. Věc, které měl kdysi tak málo a nebo ji neměl vůbec. Nyní v době, kdy hranice jsou snáž překonatelné, kdy důmyslní lidé sestrojují důmyslné vesmírné a podmořské stroje, kdy dokážeme objevit mikro život a vyskládání pomerančů na regál v jakýmkoliv ročním období není nic nereálného, máme všeho dostatek. Tato má myšlenka platí, myslím ve všech oborech vědních, lidských, pozemských.

Žiji na jihu Čech v Českých Budějovicích, krásné město, já jej velebím kudy chodím a proto píši. Víte, ještě před několika lety v tomto královském městě bylo vše tak nějak v pořádku, zdá se. Kapelky amatérské, ale i profi vyhrávaly v klubech, hospůdkách, zkrátka všude kde se dalo a my jako čerství puberťáci všechny kluby brali totálním, ne(z)řízeným útokem. To samé platí i o divadle, bohémové každým coulem.

V roce 2003 se však něco stalo. V uličce za radnicí, hned vedle gymnázia se otevírá nový kulturní státek, prý nějaká Solnice. Sám jsem si dlouho říkal, co že je to za klub a svým dřevěným jedinečným interiérem s masivními trámy mě lákal více a více dovnitř, já však jen nahlížel okny a neměl odvahu vkročit. Přátelé, já však jednou v zimě vkročil a od té doby se začala psát nová kapitola mého života. Zavírám oči a právě nasedám do rychlíku směr má minulost a všechny ty malované myšlenky z doby dávno prožité se mi před očima míjejí jako zrychlená krajina kolem vlaku. To vkročení byla doba, kterou bych pojmenoval doba „solnických děti“ protože jak jsem později zjistil, nebyl jsem jediný, kdo sbíral odvahu poznat něco nového, ale toto nebylo jen něco nového, ale nýbrž životního.

Ale pojďme dále, Solnice, tedy c.k.Solnice pozvedla kulturu v Českých Budějovicích o několik tříd výše, ale aby toho ještě nebylo málo, tak v roce 2005 se otevírá další klub, velká matka, základna, k.c.Bazilika. To vážně nemělo chybu, píši však jen to, jak vše na mě působilo a stále působí. Lidé si k těmto kulturním budějovickým mekám našli svoji cestu neb na co dříve museli jezdit do větších měst, nyní měli přímo u sebe, úplný balzám na duši. Já měl však raději ten první podnik. Solnice byla ta pravá srdcovka, zde čas utíkal zvláště, trochu jinak a já se uvnitř cítil jako doma a nebyl jsem takto postižen sám. Nakonec jsem v Solnici začal pracovat, ale nic netrvá věčně neb vysoká škola mě vyhnala pryč z Budějic a já své místo v centru všeho dění musel opustit.

Rok 2010 a jeho poslední datum však znamenal pro Solnici totální konec, pláču. Bazilika přežila o dva měsíce déle.

Smutné, ale tak to je a právě můj stesk mě donutil napsat z původně krátkého článku, povídku zas jak hrom. Jsme „solnické děti“ a budeme jimi. Solnice byl slušný kulturní státek, kde jsme se potkávali, povídali, popíjeli Kofolu, občas potajmu přespali a ráno zas společně posnídali. Tyto dvě instituce byli ztělesnění něčeho nového, neokoukaného a lidmi milovaného. Nyní jsme se však vrátili o několik let zpět, nemyslím nyní ztrátu mého druhého domova, to snad ani nejde dobře pospat, ale kulturně-společenský zážitek, důležitý smutný fakt, který dělá pomyslně z lidí tak trochu analfabety.  A kdo za to může…? Souhra lidské hlouposti a ziskuchtivosti?

Já nesoudím, já jen vzpomínám…

www.bazilika.cz