Naše banka nelže, jen nám neřekla všechno ...

Myslím, že tato situace nemohla dopadnout jinak, než jak dopadla. Banka, která rozdává nových zákazníkům batohy a děti na pískovišti křičí „splátky, splátky“, byla mým ústavem šestnáct let ...

web

Nedávno jsem narazil na internetu na článek, který zněl „Neokrádá vás vaše banka? Hitparáda absurdních poplatků“. Nedalo mi to a se zvědavostí Colomba jsem začal číst a vstřebávat informace. Občas jsem se dokonce pousmál a nevěřícně potřásl hlavou. Postupně jsem si však uvědomil, že nečtu recenzi na nějaký film nebo něco, co se děje na druhém konci světa, ale že to není legrace, protože čtu o mojí bance!

Abych řekl pravdu, předtím jsem tyto věci neřešil, nikdy jsem se nezajímal o to, kolik má banka na mě vydělává. Věřil jsem, že můj peněžní ústav to se mnou myslí dobře! Vždyť jsem nemajetný student a studenti mají vedení účtu zdarma, jak mi řekla milá paní v bance, která však již není mojí bankou. Jak to ale vše začalo a skončilo?

Když mi bylo 26 let, zašel jsem se informovat do své banky s tmavě modrým nápisem, jak postupovat, když chci změnit ústav. Samozřejmě paní na přepážce vyzvídala, proč bych takovou nerozumnou věc dělal, když studentskou akci prodloužili do 30 let a začala mě hnedle udolávat moudrostí profesionálky a věřte, taková sladká a logická slůvka se mému uchu líbila a tak jsem dále nic neřešil s přesvědčením, že jsem opět udělal dobře.

Po nějakém čase, vědom si všudypřítomné reklamy různých „nejlepších“ bank, jsem se přece jenom začal zajímat, jestli ten můj studentský účet je skutečně zdarma, jak mi milá paní na přepážce tvrdila. Pááni, nevěřil jsem svým vykuleným očím. Na monitoru mého počítače svítila červená částka - 80 Kč. Zavolal jsem tedy na info a vyložil osobě na druhé straně, co mě trápí. Osoba mě uklidňovala, že jde o běžné poplatky za odesílání, přijímaní plateb, vedení účtu, a jestli mi tvrdí jinde něco jiného, tak se nejedná jistě o seriozní peněžní ústav a aby řeč nestála, začala mi hnedle nabízet cestovní pojištění na celý rok a pojištění mé debetní karty. V závěru našeho rozhovoru mi však slíbila, že se na věc podívá. Taková odpověď ve mě vzbuzovala jistou naději, že jde s mým studentským účtem o omyl, který banka hravě napraví.

Tedy jsem další měsíc otevřel svůj studentský účet a zalapal jsem po dechu, slečna či paní na infolince se opravdu na můj problém podívala. Lidičky, namísto 80 Kč z předcházejícího měsíce, byla v červených číslech částka - 150 Kč. Ještě jsem svůj zážitek nestihl dostatečně vstřebat a přišel mi email, kde mi můj ústav oznamuje, ať doručím na nejbližší pobočku potvrzení o studiu a jestliže tak neudělám, budou mi muset můj účet pozměnit na obyčejný – občanský. Nemám slov, vždyť na začátku semestru, což bylo před dvěma měsíci, jsem potvrzení předal na pobočce.

Myslím, že tato situace nemohla dopadnout jinak, než jak dopadla. Banka, která rozdává novým zákazníkům batohy a děti na pískovišti křičí „splátky, splátky“, byla mým ústavem šestnáct let. Nechci být zlý a vlastně vidím na naší „vzájemně výhodné“ (již ukončené) spolupráci i pozitivum: když mi bylo patnáct let a zakládal jsem si tento účet, dostal jsem jako pozornost poukázku na hamburger!

Jsou věci, které unikají mému chápání. Máme spoustu výdajů za věci podstatné, ale i méně podstatné, které se prostě „musí“ platit. Proč však mám platit svojí bance za to, že jim dovolím otáčet moje peníze? Neměli by za to vlastně platit oni mě? Vždyť díky mým financím zvyšují svůj kapitál!

Je jasné, že banky těží z toho, že lidi nemají rádi změny a zůstávají. Zkoušejí snad, co ještě vydržíme? Za co budeme platit ještě? Za bonbon z talířku na pultíku nebo za cvičený profi úsměv osoby na přepážce, který jistě také nebude zdarma?

Ano, vsázím na to a beru jeden okouzlující přesvědčující křečovitý úsměv za 10 Kč, prosím!