O výletování aneb záleží na dávkování

web

„Krásné dámy a elegantní pánové,“ zdravím vás již podruhé, zdravím všechny nově zbloudilé blogery a též velice vítám čtenáře, kterým se zalíbil můj prvotní literární počit. S velikým napětím jsem bedlivě sledoval, jak se mé milé literární blogové batole bude vyvíjet, a musím Vám všem velice poděkovat: jsem dojat a překvapen, zamačkávám stále vlhčí a vlhčí pomyslnou slzu. Děkuji tuze, že čtete a jste zvídaví. Nevím, nač mam být více hrdý, ale zřejmě to bude na Vaši fantazii, které jste popustili uzdu, nechali jste ji mírně vyběhnout, poletovat a když už začínala klusat zběsilým tempem a vy si připadali jako na nekonečné rovině, kde je nerovností jen minimum, trochu jste zpomalili, ale jen trošičku, abyste si prozkoumali terén a hned zase pobídli svou fantazii, přidali a já žasnu. Miluji výlety po stezkách fantazie. Ta uzda je velice tolerantní a záleží nyní jen na nás, zda-li si ji přitáhneme k sobě a jak moc. Ale nyní, prosím, náležitě se oblečte, možná bude trochu fujará, do chlebníku nějakou jednoduchou sváču, jdeme na výlet.

Sedím na zadních sedačkách vínového automobilu a nechávám se vést směr Praha, kde mě v týdnu čeká pracovní a školní proces. Zatáčku střídá zatáčka, jedna nerovnost druhou a třetí, nestačím počítat a nyní častěji než jindy musím opravovat své překlepy. Zbožňuji kochání se přírodou, zamýšlím se a přenáším se o několik let zpět do minulosti: do minulosti, kdy mě trápily jen poztrácené legové kostičky a boží nevědomost, co je to mutování…

„Tvé prodlužování oblékání a tvá nafučenost ničemu nepomůžou, jen oddálí to co tě stejně nemine…“ Taková byla častá slova mého tatínka, když jsem musel jít s rodiči na tradiční nedělní procházku kolem rybníka Čertík. Jak já tyhle vycházky neměl rád! Dokonce jsem sliboval, že budu poklízet, utírat prach a vysávat, ale bohužel, ortel byl jasný a neodvolatelný. To jste však měli vidět, co se dělo, když se náhodou uspořádal s velikou slávou velký výlet za poznáním přírody či kulturních památek. Možná by se dalo napsat, že jediné, co mě drželo v celkem dobrém rozmaru, byl smažák s červenou limonádou v hospůdce a sváča v papírovém ubrousku, který se Vám z části nalepil neoddělitelně ke chlebu a tedy tolik vytoužená svačinka dostala hnedle jiný druh chuti, soustředěnou chuť, já miloval chleba s nakrájeným vajíčkem a máslem.

Přátelé, ono hlavně záleží na postupném dávkování, dávka je důležitá, všeho moc škodí a u čerstvého puberťáka toto platí dvojnásob.

Já na tyhle výlety nemůžu zapomenout, vrací se a že jich bylo. Víte, nedá se napsat, že bych je neměl rád, to vůbec ne! Upřímně, spíše to byla vidina zhrzenosti, co když mě uvidí na rodinném výletě má vytoužená dívka? Potupa! A co když by mi ještě k tomu koukaly zpod kalhot punčocháče? Další potupa! Vrchol mé nastupující poníženosti by znamenalo odstraňování nečistot z mého obličeje maminky nasliněném kapesníčkem. Potupa, potupa a mé mladé mužské ego je zpět v plenkách. Já nebyl zase tak ztracený případ, vážně ne. Měl jsem rád jiné procházky, teď jste asi hodně napnuti, já vím. Výlety s dědou, to bylo. Výlety plné dobrodružství, povídek, hub a hlavně mentolových bonbónů. Nikdy jsem se nedozvěděl, jaké vypravované příběhy byly pravdivé a jaké ne.

Vždycky jsem si říkal, že když bych si náhodou našel slečnu, velkou lásku, která nerezaví, tak budu jen doufat, aby byla domácí, městský typ stejně jako já. Určitě by měla umět ocenit můj stylový způsob odpočívání na sofa a také by se mohla do nekonečna kochat, jak umím pěkně „pařit“ na počítači. Procházka by byla jen tehdy, když bychom si šli koupit křupky. A kdo by platil? Maminka a tatínek.

Možná, že po mém posledním odstavci Vás bude zajímat, jak jsem dopadl…? Dobře jsem dopadl, milí čtenáři. Má fobie k rodinným výletům se schovala za dveře a dá se říci, že je nyní vyhledávám, jsou príma. S roztomilou nadsázkou mohu s postupem času z povzdálí sledovat, jak mladší bráška a sestřička trucují, když mají někam vylézt, směju se, jak já jim rozumím. Škola mě naučila přírodu vyhledávat a mír rád. To, co jsem jako malý a skoro velký vyváděl, bych označil za přirozený vývoj člověka. Někdy je potřeba více trpělivosti, abyste prozřeli. Někdy je potřeba se trochu více a déle dívat z okénka ze zadních sedaček vínového automobilu nebo i jiného dopravního prostředku. Někdy je dobré se jen dívat a postupně si jistou mírou dávky nasávat ty skvělé, jedinečné zvuky okolí. Tak a jsme na konci výletu, sváča dojedena, pěkný den.