Houby jako "smilstvo"

web

Člověk je tvor zajímavý, ojedinělý, komplikovaný s různými koníčky, které dělají z každého jedince originální individualitu. Mam spoustu koníčků, které jsem si našel již jako malý a stále nové nacházím, třeba již zjišťuji, že Kofola v lahvi mi chutná méně než ta čepovaná, stejně tak to ale platí i u pivka, jsem slyšel :)

Když jsem ještě jako malý chlapec trávil letní prázdniny u babičky a dědy, patřilo ke každodenním rituálům hledání hub. Poznání, že jsou houby jedlé a nejedlé, jsem pochopil brzy, ale samotné druhy hub jsem rozděloval jen na červené a nebo „ty divné“,  které by se jíst neměly, a na druhy, které zmodraly po tom, co jste jim máčkli zespodu na klobouček, pracovní název modráci, a toto rozdělení mi vydrželo do teď. Povinné vybavení se skládalo z nožíku rybička, proutěného košíku, kapsy naplněnou klokankami - posilujícími bonbony a … na nohy určitě gumáky. Moc mě hon na houbičky dostával a bavil, jsem rád, že zrovna tento dětský rituál mi přetrval i do dospěláckých let.

Koncem září, jsem byl v rámci své disertační práce na západočeských výsypkách. Jen co za mnou zapadla závora u vjezdu a já popojel o trochu dál z očí vrátného, najednou jsem metr co metr začal potkávat houbaře. Někteří byli podle montérek zaměstnanci místního těžebního velkopodniku, některý byli domorodci z blízkých vesniček. Řeknu vám jedno, všichni do jednoho měli plné košíky a nebyli to zrovna košíky minimalistické pro jednu houbičku. Já zatím odolával a snažil jsem se je ignorovat, koukat někam jinam než právě na jejich překypující košíky, jak naivní. Jak jsem postupoval ve své práci a střídal lokalitu za lokalitou, zjistil jsem, že vábení je až moc silné a tak jsem si řekl, že by nebylo špatné přivést domů nějaký ten menší houbový suvenýr. Bláznivé, neb od tohoto okamžiku byla práce druhořadá a kufr mého automobilu se začínal plnit houbami, krása, mé amatérské houbařské srdce plesalo a smálo se. Musím ještě upozornit, že ač mam houbaření rád, tak nejsem zrovna jejich nadšený pojídač, nevadí, neb rodiče je přímo milují. Došlo to až tak daleko, že i když některé lokality se nacházejí trochu dál od místa parkování, nezabránilo mi to v tom, abych nejprve odnesl do auta houbičky a až pak se vrátil pro mé měřící zařízení. Má přítelkyně patří k velikým fandům houbaření, když jsem se jí však pochlubil se svými úlovky, znamenalo to na chvilku tichou domácnost, mrzuté, ale já byl tak nadšen.

Den se chýlil pomaličku ke konci, začalo se smrákat a já poprvé odjížděl z výsypek s tak těžkým srdcem.

Kolik jen těch nebohých houbiček jsem za sebou musel zanechat?

Kolik jich čekalo právě na mé utrhnutí?