Vánoční pohádka

Vážení čtenáři, rád bych Vám hezké Vánoce popřál pro sebe trošku netypickým blogovým příspěvkem - Vánoční pohádkou, kterou jsem kdysi napsal právě těsně před Vánocemi. Tak tedy: Šťastné a veselé! A nyní už tiše, pohádka přichází.

Rodina si povídala. Venku mrzlo a snad začalo i sněžit, okna se zadýchala a uvnitř bylo hezky teplo. Stromeček plál elektrickou září plastikových lucerniček, dárky byly rozbaleny a balící papíry nikdo neodnesl do koše.
Dětem zářila očka radostí z bohatého Ježíška a pobavil je i táta, když vyprávěl o tom, co zažil při služebních cestách.
Děda se vrátil z balkonu, kde dle táty "bafal z fajfky", kdežto ve skutečnosti kouřil obyčejné cigarety, jelikož fajfku nedávno babička propláchnula vodou se saponátem doufajíc, že tak pokoj zbaví nekonečného zdroje zápachu.
"Dědo, povídej něco, kde jsi byl! Dyť jsi byl všude a taky všude pod zemí, dyť jsi golok"! žadonily děti.
"Geolog. A už byste to měli umět aspoň říct." opravil táta a trošku starostlivě se podíval na dědu, jenž se nenuceně posadil a nalil si další porci vaječného koňaku.
"Vyprávěl jsem vám," ozval se děda, "jak jsem se v Mongolsku setkal s Olgojem-Chorchojem?"
"Fůj, červ!", "Už dávno, dědo!" "Olgoj není!" volaly děti.
"A Ježíšek je?" optal se v duchu děda sám sebe, ale pokračoval nahlas:
"Ale to bylo už předloni. Ale dneska už jste větší. Můžu jim už o tom říct?"
Děda se podíval na tátu a ten velice vážně kývnul. Maminka se zatvářila nesouhlasně, ale zdálo se, že jsou všichni pro a tak byla v menšině. Táta zhasnul a děda se nadechnul, aby začal.
"Hele, neděláš si z nás zase…?" špitnul ještě bratříček, ale sestra ho umlčela:
"Nech dědu!"
"Už je pozdě, nechcete už jít raději spát?" zeptala se pro jistotu maminka.
"Ne!" třesklo jednohlasně tichem.
Děda dopil, teatrálně ťuknul skleničkou o stůl a začal:
"Kdysi jsem byl v Norsku a už jsem vám vyprávěl o Trollech a dalších bytostech, o kterých si tam lidi povídají pohádky a někteří na ně dokonce dodnes věří. Ale o jedné z nich si nevyprávějí, a pokud ano, tak to vůbec nejsou pohádky. A přísahají si, že o ní nikdy nikomu neřeknou. Já jsem taky musel přísahat. Ale někdy se přece jen někdo najde a to pravidlo poruší jako dnes já. A já to dělám jen proto, že se o tom tvorovi přece musí někdo dozvědět a předat vše co zná dál. Tak jako ti přede mnou. A tak se vás taky musím zeptat, budete přísahat, že o tom nikomu nepovíte?"
"Ano! Jasně!" Dychtily děti.
"To není legrace!" Zahřímal děda. "To není pohádka." Dodal mírně.
Potom se nadechnul a začal odvíjet provázek z dávných dob:
"Vidím to jako teď. S několika vědci ze Švýcarska, Ruska a Norska na konci podzimu zlézáme horský průsmyk na úpatí hory Glittertind, abychom se dostali k žílám kovů, o kterých vyprávějí staré mapy. Staré mapy totiž něco neví a něco si přimyslí, ale nikdy nelžou a tak doufáme, že ložiska kovů nalezneme. Svítí slabé severské slunce a fouká čerstvý vítr. Rus Pogodin zatluče skobu do skály a ukazuje mi cepínem:
"Vidíš ten rezavý pruh na západní stěně? Vsadím sto gramů vodky, že je to měď!
Abyste věděli, Rusové si rádi připijí a to nejraději vodkou."
"Ty taky, že jo dědo?!"
"A taky vodkou, co to je?"
"Už dávno ne vodkou, dnes už jen vaječným koňakem, a radši jen tehdy, když není babička doma. Střezte se vodky, po vodce vám hoří krk a když ji neumíte pít, skoro nemůžete mluvit, zamotá se vám hlava a spadnete do propasti! Ale kromě toho, taky už si vodkou nepřipíjím od té doby, co Pogodin umřel a neposílá mi ty balíčky s vědeckými spisy, co nesměla babička otvírat.
Tak tedy se s ním vsadíme a pak už jako provazochodci jdeme s rozvahou a klidem přes řetězy spojující oba konce propasti, protože když se Pogodin sází o vodku, vždycky ví, co dělá a taky ví, že nemůže prohrát. A taky jsme přece jeden vědecký tým a visíme na jednom laně, no ne? Ovšem měli jsme na vlásku, když…"
"No tak ste to přelezli, jinak bys tady nebyl. A co dál?" křičel bratříček.
"Že půjdeš spát? Že, mami?" rozkazovala sestřička.
Děda se mezitím odkolébal k ledničce a zpět, což vzbudilo rozpaky i v tatínkovi. Zakladatel rodu však zahříval v dlani sklenku koňaku jako slepice kuřata a tvářil se stejně spokojeně, když navázal:
"Přelezeme zdárně všichni a do stěny na druhé straně s úlevou zatloukáme skoby, abychom se zajistili. A potom se konečně můžeme z té úzké skalní římsy podívat dolů. Stěna rovná jako pravítko a dlouhá jako maratón pod námi běží dolů do údolí a na druhé straně se zvedá stejná stěna, ta ze které jsme sem přišli. Vítr trošku nabral na síle a sfouknul z ledovcových čepic okolních kopců pár vloček až k nám.
Na další cestu jsme se řádně posilnili, protože Pogodin, chytrá hlavička, pobýval kdysi na americké prérii a od kovbojů se lecčemu přiučil. Flašky vodky jsme sice nechali na druhé straně, aby nás po cestě lanem šplouchnutím nepřevážily a nezahubily pádem do propasti. Ale Pogodin uvázal laso a tak mistrně je hodil, že zachytil všechny tři flašky a jedním švihem je dopravil do hlubokého sněhu na naší římse. Inu, ač mladí, byli jsme již zkušení badatelé a tak jsme beze strachu popili vodky, po které se nám v tom mrazu krky znamenitě zahřály, ale jsouce již toho nápoje znalí, hlava se nám nezamotala a do propasti jsme nespadli.
A pak se znovu vydáme na cestu. Jdeme po skále a nelekáme se ani hloubek, ani výšek, ani dálav. Bylo to snad jen sto kroků a my, ač znova na nebezpečné úzké římse, sledujeme nádhernou žílu chalkopyritu, a ten děti opravdu nese měď. Žíla je tak dovedně vtesaná do žuly skalní stěny, jakoby malíř pokojů chtěl rezavou čárou přeškrtnout šedou zeď, kterou zrovna nalíčil a nepovedla se mu. Pogodin zajásal protože vyhrál sázku, ale záhy posmutněl, protože jsme všechny zásoby už vypili."
"No a co potom, to jste šli zase zpátky?" dychtil bratříček.
"A když jste jste vypili všechnu vodku, mohli jste mluvit?" strachovala se sestřička.
"Chtěli jsme jít zpátky, to se ví. Ale zaskočilo nás nebezpečí hor, o kterém předem nikdy nevíte.
Najednou zaslechneme hučení jako by se k nám po kolejích řítilo sto rychlíků zároveň a vítr nás ovane zeshora, ač dříve foukal podél stěny. Sotva stačí Švýcar Schichtl vzkřiknout "Scheisse!" - to je děti tak důrazné švýcarské varování, že vám ho ani nebudu překládat - pohřbí naši zpáteční cestu obrovitá lavina!"
Kam se hnout? Zpět nemůžeme a kousek před námi římsa končí a ční jen kolmá skála. A co když přiletí další lavina? Vítr skučí a žene kolem sníh.
Povídám:
"Co teď? Buď se stane zázrak, nebo jsou z nás za hodinu rampouchy!"
"Možná se už stal." povídá pomalu Nor Haraldsson.
Hledíme na něj jako na zjevení, ale on ukazuje kousek před nás - a opravdu! Do skály zeje díra velká jako vjezd do tunelu. Na nic nečekáme a šup do díry! Rozsvítíme horolezecké svítilny a koukáme kolem. Ta díra pokračuje jako dlouhá chodba do nitra hory a končí neznámo kde. Posadíme se tedy a svítíme si na mapu. Žádná jeskyně tu není zaznačena! A tohle přece není jeskyně, vypadá to, jakoby ten tunel někdo vykopal! Je to snad starý důl? Kdepak, ani ten mapa neukazuje. Radíme se, co dál.
Pogodin odvážně navrhne:
"Nevrátíme se? Máme se tu ztratit jako děti, anebo se aspoň pokusit dostat dolů a zmrznout jako chlapi?"
Ale ani já, ani Švýcar se do vánice nechystáme. Nor se tváří ještě zachmuřeněji než my a rozhodne za všechny:
"Jdeme dál. Zmrznout nechce nikdo a ještě jsme ani nezjistili, kam to vede, tak jaképak ztrácení se!"
Pomalu postupujeme chmurnou chodbou a nemluvíme. A najednou se Nor zarazí. Posvítím mu do obličeje a on je ještě bledší než všichni Seveřané, je bílý jako křída!"
"To mu byla taková zima?" Ozval se bratříček.
"Né! Bál se, že jo?" zvolala sestřička.
"Tak tak. Stojíme a bojíme se s ním, protože v dálce před sebou něco slyšíme. Sype se písek, valí se kameny a k tomu ještě nějaké funění a bručení!"
"Co to je? Medvěd?" ptá se Pogodin.
"Co by dělal v takové pustině? A jak by se sem dostal? Vyšplhal po laně?" pochyboval Schichtl.
"Vím, co to je." Odtuší Haraldsson hrobovým hlasem. "Kamenožrout!"
"Nedělej si legraci!" osopím se na něho naštvaně. "Nevíme, jestli to přežijeme a ty tady…"
"Psst! Buď zticha!"
Nor se na mě vrhne a zacpe mi ústa. Rus i Švýcar jen hloupě hledí. Haraldsson se pak posadí, my kolem něj a začne nás šeptem poučovat:
"Kamenožroutů je tak málo, že o nich lidi nevědí anebo na ně nevěří. Ale existují! Viděli jste tu žílu mědi? Kamenožrout trhá skálu a hltá ji. V břiše má pekelný žár, který skálu rozpustí a vytaví z ní kovy. A když přijde jeho chvíle, nejde na nočník, ale položí takový kabel, jak když jeřáb upustí traverzu. A ten časem skála zase obklopí, vstřebá do sebe, ale to jádro zůstane a rudná žíla je tu!"
To mě tedy namíchlo!
Říkám si: "Jsi přece badatel, nebudeš věřit na pohádky!"
A taky to potichu, ale naštvaně syčím na Haraldssona:
"Co nám to povídáš! Všechny učené knihy přece říkají, že kovy v zemi vznikají tak, že…"
Ale Haraldsson jen potichu ukáže na podlahu chodby: Vine se po ní jako zprohýbaná rezavá kolejnice to, o čem nám před chvíli vyprávěl. Spadne mi čelist. Takový objev! A nikdo na celém světě, snad s výjimkou několika Norů to ani netuší!
Chvíli zase posloucháme. Lomoz se trošku vzdaluje, jak si ten netvor prohlodává cestu dál a dál.
Opatrně se ozve Schichtl:
"No, a ten, ehm, Kamenožrout, je zlý? Žere taky lidi, nebo jenom skálu?"
Nor zavrtí hlavou:
"Zlý prý je, ale také velice hloupý. Lidi nemá rád, ale nejsou pro něho k jídlu. Žere jenom skálu. Je skoro slepý a skoro hluchý, protože pod zemí vidět nepotřebuje a jak trhá skálu, stejně by ohluchnul. Ale má obrovskou sílu!"
Chvíli sedíme a každý o samotě dumáme co dál. Avšak já náhle vstanu a povídám:
"Heleďte, takhle tady nemůžeme sedět do skonání světa. Já mám taky strach, ale toho netvora chci aspoň spatřit. Pomalu se k němu přiblížíme, když je skoro slepý a špatně slyší, tak si nás nevšimne. Ale my uvidíme, kterým směrem vlastně razí ten svůj tunel. A třeba nás něco napadne. Hlavně musíme být opatrní!"
Kamarádi můj návrh jednomyslně schválí a tak vyrazíme. Srdce máme v kalhotách, ale jdeme odhodlaně. Chodba se šine kupředu a chvílemi se klikatí a jak se zvuky přibližují, tak zpomalujeme a našlapujeme jen zlehka. A pak ho zezadu spatříme:
Veliká hlava stojí na obrovské neforemné kouli a ta zase stojí na krátkých nohou silných jako stromy, podél kulatého těla se klátí rozložité pracky s drápy většími než naše cepíny. Celé to stvoření pokrývá šedá šupinatá kůže tlustější než má slon a tvrdší než je brnění. A tak ten přerostlý kamenný sněhulák svou obří silou trhá skálu před sebou a cpe si ji do tlamy, ve které to za ohlušujícho burácení přežvykuje jako míchačka maltu a odkud se mu sype písek na zem.
Chvíli Kamenožrouta pozorujeme, potom zajdeme zpět za roh a vzrušeně debatujeme:
"Pořádná potvora" povídá Schichtl. "Tak jsme ho sice spatřili, ale není nám to nic platné. Kdybychom alespoň tušili, proč hlodá právě tímhle směrem a čím se vůbec řídí…" povzdychne si.
A vtom se Pogodin uhodí do čela:
"Ale to se dá přece zjistit! Podejte mi někdo mapu a kompas!"
Svítí chvíli na papír, chvíli na tunel kolem a pak nám ukazuje:
"Podívejte se na stěny chodby. Proč zabočil právě sem?"
Nechápavě na něho hledíme.
"No přece proto, že tam je šedá žula, kdežto tady je černý čedič. Ten váš Kamenožrout baští nejradši žulu a čedič mu nechutná. Tak, a teď se podíváme, kam vede ta jeho žula."
"Koukáme se do mapy, ale řeknu vám, takové zklamání jsem ještě nezažil. Zatímco čedič vede pěkně na povrch do údolí na druhé straně hory, sotva dvě stě kroků od nás, tak žula vede hluboko do skály, stále víc a víc pod zem."
"Musíme něco vymyslet!" povídá Haraldsson.
"A co chceš vymýšlet?" oboří se na něj Pogodin. "Pokud ho nepřesvědčíš, aby změnil jídelníček, jsme v háji. Můžeš si s ním jít popovídat o tom, jak je čedič zdravý a žula škodlivá!"
"Hádání nám nepomůže!" mírním přátele. "A vymyslet něco musíme, jinak můžeme začít kopat čtyři hroby. Do toho se mi teda nechce!"
Ozve se Schichtl:
"Umí ten tvor mluvit?"
Haraldsson se zamyslí a povídá:
"Prý umí, ale je moc pomalý a tupý, jak už jsem říkal."
"To je jen výhoda!" odtuší Schichtl a zvolá skorem vesele:
"Tak co, kdo si se mnou půjde poklábosit s tlustým, hloupým, živým bagrem?"
Vstaneme všichni a vyrazíme do chodby. Cestou si vzájemně dodáváme odvahy, ale přece jen se třeseme strachem, když pár metrů za netvorem Schichtl silně zabouchá cepínem na skálu.
Netvor se otáčí, tak pomalu jako starý buldozer a ještě pomaleji spustí, tak jako když se probouzí smečka vlků na kamenité stráni:
"Co-o ta-am?"
"Tady lidi. Vy jíst šedá skála?" Zkouší to opatrně Schichtl a podá Kamenožroutovi kus žuly.
Kamenožrout kámen spolkne a povídá:
"Li-di. Hmmm. Ská-la. Rá-ád jí-íst še-dá ská-la."
Schichtl na nás mrkne, a pak sebere kus čediče, vloží ho netvorovi do pracky a ptá se:
"A vy jíst černá skála?"
"Ne-rad čer-ná ská-la! Ne-rad li-di.Brrrr!" bručí netvor a vyplivne kámen tak prudce, že sotva stačím uskočit.
"Opatrně, nedráždi ho!" syknu na Schichtla, ale Schichtl se jen lišácky zasměje a šeptá:
"Podejte mi mapu, kompas a svítilnu."
Stačí mu mrknout do papíru pak se na nás usměje:
"Vidíte kam vede tahle křemenná žíla? Pěkně ven na povrch! Křemenná žíla sleduje žulu, ale tady se vytrácí. A přece zrovna tady Kamenožrout změnil směr! A tady zase žíla začíná a vede až ze skály ven do údolí. Pročpak asi Kamenožrout baští žulu a nerad čedič? Něco zkusím a třeba budeme mít štěstí!"
A pak spustí znova na Kamenožrouta:
"Vy rád bílý kámen?" A zvedne jeden kus křemene a opatrně ho vloží Kamenožroutovi do dlaně.
Netvor kámen vmžiku hodí do tlamy a zachroupá. Potom se spokojeně zašklebí od ucha k uchu a ukáže nám dvě řady špičatých zubů velkých jako rýče, za kterými to hoří jako v prasklém kotli. Řeknu vám, ten pohled nás pořádně vyděsil!
A Kamenožrout nemotorně slabikuje:
"Bí-lý ká-men mo-oc ra-ád. O-n chru-pa-a-vý! A bí-l-lý pí-í-sek rá-á-da Ka-me-me-nož-rout-ča-ta!"
Všichni s obdivem hledíme na Schichtla, a ten vysvětluje:
"Vidíte? Baští nejraději křemen, ale když křemen není, tak musí vzít zavděk žulou, protože ta křemen na rozdíl od čediče aspoň obsahuje!"
A vítězně pokračuje ve vyjednávání:
"Já vám ukázat, kde bílý kámen. A vy ho můžete všechen sníst. Ale musíte ho sníst všechen a co nejrychleji. Platí?"
Kamenožrout se ovšem zarazí. Tolik slov najednou a pohromadě je pro jeho tupou palici příliš. Drbe se na hlavě a zní to jako pilník na železe. Pak se začne kývat ze strany na stranu, až to rachotí jako stará lokomotiva. A najednou se zase začne spokojeně šklebit. Pak otevře tlamu k novému proslovu a my musíme padnout k zemi, protože z ní vyšlehne plamen na pět kroků daleko.
"Slintá!" Vzrušeně při zemi šeptá Haraldsson. "Dostal na křemen chuť!"
Kamenožrout se začíná zase škrábat na hlavě, ale potom spustí:
"Ta-ak vy u-ká-zat kde bí-lý ká-me-en. Sní-íst! Ry-chle-e!"
"A tak ho všichni čtyři statečně chytíme za pracku a zavedeme ho ke křemenné žíle. A to jste nezažili, jaká mela se rozpoutala! Kamenožrout seká drápy jako dláty, kroutí pažemi jako sbíječkou, razí si cestu jako důlní kombajn a polyká křemen jako panelárna! Za hodinu se prohlodá až ven a my mhouříme oči, jak nás oslepí slunce. Po sněhové vánici ani památky a kousek pod námi leží pěkná horská vesnice.
Kamenožrout se ovšem neraduje:
"Ne-rad svě-et-loo. Brrr!" a leze zpátky do svého tunelu.
A tak nás, děti, zachránila obluda, o které skoro nikdo ani nevěří, že existuje."
Děti zatleskaly a rodiče také. Pak se ozval bratříček:
"Ale dědo, přiznej se, vždyť sis z nás zase jenom dělal legraci. Žádnej Kamenožrout přece doopravdy není!"
"Ale je." odvětil děda a pokračoval:
"Ale nesmí se o něm mluvit. Nor mi povídal, jak končil studia. To se musí udělat taková zkouška, kde se tě staří badatelé ptají na všechno, co ses naučil. Ale on si nemohl vzpomenout na to, co píšou knihy o tom, jak vzniká ve skále měď a jiné kovy. Co měl dělat, vybalil na ně pravdu - popsal jim Kamenožrouta. Mysleli si že si z nich dělá legraci, vyhodili ho od zkoušky a musel ji dělat znova. Ale příště už byl chytřejší. Pravdu si nechal pro sebe a těm učeným pánům řekl jen to, co chtěli slyšet a sami znali z knih. A takhle to, děti, v životě občas musíte udělat taky. Takže Kamenožrout, stejně jako spousta dalších věcí, zároveň je a zároveň není."
Děda dopil koňak a odešel na balkón "bafat z fajfky". Dlouho zamyšleně hleděl do vloček, poletujících kolem v zimním mrazu.
Stejně jako tenkrát v Norsku.