Jak to dopadne, když se před malými dětmi mluví sprostě? Vyzkoušela jsem to a teď mám doma malou sprosťandu.
Nepoužívat sprostá slova v okamžiku, který si o to sám říká, mi přijde jako těžce promarněná příležitost. Nemluvě o tom, že se mi opravdu uleví. Leckdy to ze mě vylítne úplně samo a bok, kterým jsem narazila do rohu stolu, mě už jen trochu brní. Cíleně jsem přisprostlá, pokud pozoruju, že někdo, kdo mě nezná, získal pocit, že hovoří s upjatou učitelkou. Působím na lidi jako vzorňačka, takže si vychutnávám, když do hovoru vložím nějaké šťavnaté vyjádření. S uspokojením zaznamenám lehké překvapení a postupné uvolnění se mého diskutujícího protějšku, za chvilku okořeněné taky nějakým záškodnickým výrazem. Jen pro upřesnění dodávám, že to nepraktikuju na staré lidi a osoby, které podobnému spiklenectví zjevně nejsou nakloněny. Například moje maminka se ve společnosti sprosťáků rozhodně necítí komfortně a je to na ní vidět. Snažím se ji tedy ušetřit.
Před svou téměř tříletou dcerou jsem se do nedávna v ničem necenzurovala, nezdála se mít v tomto směru sklon k nápodobě. Když jsem si zase jednou před ní zanadávala a zaslechla mě má maminka, seznámila jsem ji se svým přesvědčením, že podobná slůvka jistě uslyší již ve školce a že má jít do kolektivu vyzbrojená základními výrazy. Protiargument, že to není u malých dětí hezké, jsem nepovažovala za hodný odpovědi. V jejím pojetí to není hezké u nikoho a jistě s ní mnoho lidí souhlasí. A tak jsem holčičku vyučovala základním moudrům. Pán, který si zkracuje cestu náklaďákem i s přívěsem po naší prašné cestě mezi rodinnými domky - je debil. Každý vozící dítě na motorce nebo čtyřkolce do zblbnutí tam a zpátky - je blbec (je zvlástní, že si na podobné aktivity potrpí jen "hrdí otcové").
Nejdříve se to ujalo při jízdě v autě. Malá začala komentovat všechny motorkáře: „Blbecové jedou." Jak roztomilé. Jakmile zaslechla opět přijíždět našeho oblíbeného řidiče náklaďáku, který již z dálky hřmí na nerovné cestě za plotem, volá: „Maminko, debil jede."
Jenže se to začalo vymykat. Blbec a debil se zjevují i v jiných situacích. Nedávno jsem přijížděla domů a dcera radostně volala: „Debil jede!“ Na návštěvě u babičky dědečka dcerce něco vypadlo z ruky a hned si ulevila: „Do p-de-le!“ Vychutnala si to a asi čekala ocenění. Před rodiči jsem se málem propadla. Táta jen poznamenal, že to evidentně umí použít ve správném kontextu. Babičce se jen protočily oči. Jindy holčičce upadl balonek pod polici a nešel vytáhnout. Plazila se za ním, hekala a pronesla něco, co znělo jako „kuva“. A mně definitivně došlo, že to vskutku není roztomilé.
S manželem jsme to probrali a on to shrnul vyjádřením, že to jsme teda po... A tak máme doma zákaz užívání sprostých slov. Někdy trpím vnitřním přetlakem a zneužívám výraz sakra. Nebo něco, co zas tak hrozně nezní z úst slečny s tvářičkou neviňátka. Tiše čekám, až zapomene na moji sprostou výchovu (zatím nezapomněla). A těším se, až se jednou naučí nějaká neslušná slovíčka od jiných dětí. Já pak jenom protočím oči a povzdychnu si, že to má asi ze školky a že je hrozné, jak jsou dneska malé děti nezpůsobné.
