Kateřina Neumannová, Radek John, Petr Fejk … (a Karel Loprais?)

Vždycky mi je smutno (a někdy i líto), když v přímém přenosu sleduji, jak si nějaká mediálně známá a zaslouženě uznávaná osobnost kazí jméno a přichází o oblibu. Leckdy s ní veřejné mínění tak zatočí, že z miláčka davů je během několika měsíců vyvrhel, který by snad měl mít v kanálech vlastní chodník. Když jsem před měsícem viděla reportáž z tiskové konference BESIPu a na ní dalšího adepta na tuto pochybnou slávu, vybavilo se mi hned několik klasiků v disciplíně „prokaučování dobrého jména“. Je zvláštní, kolik osobností uvěřilo, že mohou dělat vlastně cokoliv, protože ve všem budou vynikající. A že si zaslouží být za to státem řádně ohodnoceni. Je možné, že v některých případech jde jen o zdání neschopnosti a neúspěchu, ale stejně vyvolá odmítavou reakci u (do té doby příznivě naladěné) veřejnosti.

Symbolem těchto padlých hvězd je pro mě Kateřina Neumannová, kterou to semlelo pravděpodobně nevratně. Asi již nikdo nebude mluvit o její kariéře, aniž by alespoň na závěr nezmínil její nepovedené působení ve vedení organizačního týmu libereckého mistrovství světa v klasickém lyžování. A i kdyby se jí jednou povedlo prokázat, že neudělala jedinou chybičku (o čemž se dá úspěšně pochybovat), nikdo už jí její předchozí popularitu a úctu nevrátí.

V poslední době sledujeme téměř online podobnou show se smutným hrdinou jménem Radek John. Jeho denním chlebem je čtení článků typu „Hledá se trafika pro Johna“. Připadám si jako voyeur, jen s tím rozdílem, že mě netěší přihlížet cizímu pádu. Což ale neznamená, že by mě nějak dojímal, protože právě v tomto případě jde o případ přecenění svých schopností a vlastní důležitosti. Navíc parta, kterou zaštítil svým jménem, smrděla populismem a amatérismem od začátku. Nově pan předseda prohlašuje, že je politikou zklamán. My též, my též.

Nebožák, který dříve vynikal ve svém oboru, lapený přehnanými ambicemi ocitá se v nové situaci. Většinou je průběh následující: něco se nepovede, je poukázáno na nehorázně vysoký plat, objeví se několik pochybných rozhodnutí nebo výroků, dotyčný je vyzván k vysvětlení. Od novinářů již nedostává servilní dotazy a neslyší chválu. Věci mu nejdou od ruky tak, jak byl zvyklý. A každé jeho vyjádření působí přes veškerou snahu ještě hůře než to předchozí, jehož vyznění mělo napravit. Začne zmatkovat a chovat se agresivně, pokud je tázán na něco nepříjemného. Samozřejmě k celému procesu úpadku značně přispívají média, neboť pro ně podobní borci představují opravdovou lahůdku, na níž si mohou pochutnávat dlouhodobě a která je divácky atraktivní.

Stejně dopadl ještě nedávno médii oslavovaný Petr Fejk. Zdá se, že taktéž propadl dojmu, že kamkoli přijde, zazáří. Že může dělat cokoli a že je žádoucí, aby byl důstojně zaplacen. Uvidíme, jestli se k němu přidá i legendární Karel Loprais. Začal poměrně ambiciózně, ať už jde o předvedený výkon či o zveřejněný plat. Nebo jen nebyl dostatečně připraven a příště to už bude profesionální? Přála bych mu, aby se mu podařilo přesvědčit veřejnost, že je mužem na svém místě, skutečným odborníkem disponujícím jedinečnými zkušenostmi. A aby se nezapletl do výše popsané spirály končící ostudou.