Doktorrallye

Mezi mnoha radami udělenými kamarádkami před mým odchodem na mateřskou trochu zapadla ta týkající se prohlídek u dětského lékaře. Zkušené matky mi kladly na srdce, abych lékařské postřehy, podezření a nálezy brala s rezervou, protože doktoři jsou často „tabulkoví“ (čili kladou důraz na doporučené parametry všeho – pro jistotu). Informaci jsem vzala na vědomí, ale nedocenila.

Vybavila se mi až při zpáteční cestě z jedné dceřiny prohlídky. Klidně jsem manželovi vyjmenovávala do telefonu, co všechno je na naší, to té doby výborně prospívající dceři, špatně. Vzlykat jsem začala až na konci. A uzavřela jsem to návrhem, že ji budeme reklamovat. Co jsem si v ordinaci vyslechla, mnou na jedné straně otřáslo (protože každý se bojí nejvíc o zdraví svých dětí), na druhé straně okamžitě nastartovalo obranné mechanismy (humor a racionální uvažování). Takto vypadal email, ve kterém jsem informovala kamarádku: „Ve čtvrtek jsme byly na prohlídce (18 měsíců) a vrátila jsem se zdeptaná. Evelína je evidentně závadný výrobek, přestože se tak nejevila: má šelest na srdci, předkus (já ho teda nevidím), kulatý nebo naopak moc rovný záda podle momentální polohy těla (též nevidím), taky je příliš dlouhá a těžká. Výšku jsem doma zkorigovala o 3,5 cm pouhým přeměřením, ale váha je asi skutečně vyšší (má docela pupek). Takže se chystáme na kardiologii, k zubákovi, na fyzioterapii… Navíc dle mého pozorování šilhá, což paní doktorce kupodivu ušlo, takže i oční je v plánu. O zábavu postaráno.“

Postupně jsme objeli uvedené specialisty a dcera absolvovala různá vyšetření. Když leželo na kardiologii tělíčko olepené sondami, tak se mi nedýchalo lehce. Šelest byl potvrzen, ale my uklidněni, že rozhodně neohrožuje naše dítko na životě. Předkus vyvrácen, prý se dá rozpoznat až u druhých zubů, v žádném případě takto brzy. Zádíčka absolutně v pořádku, ať ji paní fyzioterapeutka pozorovala sebekritičtěji (dcera si vykračovala jen v plíně po ordinaci jako voják, po hrbení ani stopa). Nakonec došlo i na očaře (toho jsme stihli až den před porodem brášky) a ukázalo se, že holčička nešilhá, jen má široký kořen nosu.

Kdykoli jsme vyslaní na nějaké vyšetření, tak tuším narvanou čekárnu, otrávené děti, vynervované rodiče, vydýchaný vzduch. A dopředu se děsím, co dcerka bude provádět, až se rozkouká. Těžko udržet malé dítě na židli, když je kolem tolik zajímavých věcí. Stačí, že se začne vyptávat, proč paní vedle ní má vlasy na noze nebo proč má tamta holčička ošklivé zoubky?

Člověk nechce nic podcenit, raději absolvuje nějaké vyšetření zbytečně, než by jedno důležité vynechal. Pokaždé se mi uleví, když se ukáže, že je vše v pořádku, nebo že nejde o nic závažného. A vždycky si taky uvědomím, jaké je to štěstí mít zdravé děti. Většina rodičů by mohla vypravovat, u kolika všemožných doktorů už se svými dětmi byli. A ne vždy to skončilo konstatováním, že nejde o nic vážného nebo že z toho dítě vyroste.

Když slyším o léčbě či zákrocích, které některé děti musí absolvovat, je mi úzko. A nevím, jestli je mi víc líto těch nebožátek, která nechápou, co se s nimi děje, nebo těch rodičů, kteří to naopak chápou až moc dobře. Takže si nakonec říkám, že můžu být ráda za všechna ta vyšetření, hlavně pokud dopadnou dobře, a můžu si gratulovat, jestliže se ukáže, že vlastně byla zbytečná.