Jako překladatelka (čili živnostník) jsem si ještě před pár lety myslela, že s příchodem elektronického zpracování informací se všechno zjednoduší. Obíhání úřadů a dokládání všelijakých dokumentů však není konce, a požadavky na úřadování se množí jako komáři po povodních. Novým hitem je například zákon o DPH, který kromě jiných radůstek přináší povinnost podávat (naštěstí už ne každý měsíc, ale čtvrtletně) souhrnná hlášení o DPH fakturách do EU. Co to je, a hlavně k čemu je to dobré? Dobrá otázka.
Tato hlášení se generují elektronicky (řekla bych hurá, ale po zkušenostech nemohu) a podávají se příslušnému finančnímu úřadu přes datovou schránku. To ovšem nebožáka nezbavuje povinnosti podávat normální přiznání k DPH na papíře. S hlášením to není jen tak, samotné vyplnění mi poprvé trvalo několik hodin: cizí měny se musí přepočítat na koruny vždy v kurzu ČNB ke dni vystavení faktury a pak správně zaokrouhlit, s položkou „typ plnění“ jsem si velmi vyhrála, ač nabízí jen tři možnosti. Lepší je spárovat všechny ponožky, než si jednu vybrat, nejste-li génius či účetní. Prostě si zaúřadujete jedna báseň.
A to není všechno, novinek máme více. Nový zákon o DPH implementoval směrnici EU tak nešťastně, že podle znění zákona se musí každý živnostník, který fakturuje do zahraničí plátci DPH, také přihlásit k dani z přidané hodnoty. To platí alespoň v případě služeb (překladů), o vývozu zboží mi známo nic není. Co z toho, že se zavádělo zjednodušené účtování účetní evidencí a účtování nákladů paušálem? Že stát deklaruje podporu drobných živnostníků a malých firem? Jsi-li překladatel a pracuješ pro zahraniční agenturu, pěkně se přihlas k DPH a začni s podvojným účetnictvím – což znamená zjednat si na to profesionálního účetního a zase se otravovat s papíry a platit za související služby, vykazovat náklady a tak dále. Podle mých informací sice prý Ministerstvo financí na dotaz odpovědělo, že překladatelů se toto netýká, ale z textu zákona mi není nijak jasné, kde to vyčetli, patrně tím chtěli jen říct, že to „tak nemysleli“. Ostatně finanční úřady mají velkou autonomii ve výkladu zákona a není nijak jisté, že stanovisko ministerstva by vám bylo něco platné.
Šokovaná kamarádka tak ze dne na den zjistila, že již nesmí pracovat pro své zahraniční zákazníky včetně překladatelských agentur. Máme v Evropě volný a otevřený trh? Zdá se, že ne tak docela. V našem oboru to hlavně posílí postavení velkých místních agentur, které jako plátci DPH budou jedni z mála, kdo „mohou“ zakázky ze zahraničí zpracovávat, zadávat je místním překladatelům a diktovat si u nich ceny. Ještě lepší historky měla ona kamarádka z jednání s klienty, jimž musela vysvětlit, proč už jim nemůže fakturovat a pracovat pro ně. Kroutili hlavou, protože příslušná směrnice nic takového vlastně nevyžaduje a úředníci v jejich zemích až tak pitomý nápad nepojali.
Moc ráda bych žila ve státě, který funguje. Který pro mě něco udělá, ať už postaví dobré silnice nebo zajistí zdravotní péči, skutečně se postará o nemohoucí a jednou možná o mě. Chtěla bych odvádět daně a právem za to něco očekávat. Zatím ale mám pocit, že stát jen generuje práci pro sebe i pro druhé a úředníci vymýšlejí, kde, jak a koho oškubat, aby na to rozhazování bylo. A co na to obyčejný člověk? Snaží se oškubat stát, aby se mu to nějak vrátilo, a vyhýbá se supertunelu Blanka, aby kamsi nezapadl. Znáte někoho, kdo by nevyužil nějaký sociální benefit? Kdo by nepobíral mateřskou nebo rodičovský příspěvek nebo jakoukoli jinou dávku? V Británii by pobírání dávek představovalo sociální stigma. U nás jejich nepobírání znamená, že jste za blbce, protože nic lepšího vás už možná od státu nečeká. Také doufáte, že nová vláda počet úředníků sníží? Já ano, ale opatrně, řekněme to s klasikem: „Jistě, pane ministře.“
