Život s emetofobií

Na lidi v mém okolí jsem působila jako blázen, ale nikdo nevěděl, co se skrývá za mým problémem. Stovky bezesných nocí, 10 kg váhy dole, deprese a šílený strach. Neznalost doktorů v tomto oboru mě velice překvapila a musela jsem se se vším poprat sama.

Značka, kterou by všichni emetofobici uvítali.

Emetofobie je iracionální strach ze zvracení, ale i strach být v blízkosti zvracejících lidí. Fobie je specifická tím, že se netýká jen stavu, kdy je postiženému špatně, ale nabourává i běžný život – člověk prožívá strach prakticky 24 hodin denně. Emetofobie vzniká nejspíše někdy v dětství zakořeněním zážitku se zvracením.

Na ten den si přesně pamatuji. Bylo mi asi 10 let, bylo krásně a užívali jsme si s rodinou Matějskou pouť. Po snědení cukrové vaty se mi udělalo zle a následovaly tři dny neustálého zvracení, až jsem skončila dehydrovaná v motolské nemocnici s otravou organismu. Po týdnu kapaček jsem mohla jít domů a myslela jsem si, že je vše fajn. Bohužel nebylo, jen jsem vyšla mezi lidi, bylo mi špatně a čekala jsem, že budu zvracet a stále se ohlížela po lidech, jestli někomu náhodou není zle a nebude zvracet. Bez kýblu u postele neusnu a jízda v MHD byla pro mě noční můrou. Máma na mě koukala, že asi nejsem normální a začalo tahání po doktorech. Každý do mě akorát cpal nějaká antidepresiva, ale žádná úleva nic. Čas šel dát a dalo se to celkem snést, ale ohromný zlom přišel v pubertě, kde jsem myslela, že každou noc a den umírám.

Každý den jsem si hlídala co s ním a přemýšlela jsem, jestli mi po tom nebude zle. Četla jsem u všech výrobků datum spotřeby a skoro vůbec nejedla, zhubla jsem na 40 kg. Můj nevlastní otec má problémy se žaludkem, takže jsme měli doma prášky na žaludek. Potají jsem tyto léky kradla a krabičku s 12 ti tabletami jsem měla za den pryč. Ve škole jsem nebyla schopna vydržet 45 minut. Ten pocit, že se najednou pozvracím mi naháněl hrůzu. Když jsem viděla někde zvratky nebo nemocnou osobu okamžitě mi bylo zle taky. Ve třídě se vyskytla střevní nemoc a byla jsem zase na prášky. Nerozeznala jsem hlad, pálení žáhy apod. protože všechno pro mě byla nevolnost. Každou noc jsem usínala vyčerpáním ve čtyři hodiny ráno. Seděla jsem zpocená a vyklepaná u záchodu a čekala ,,kdy to přijde,,. Velký problém začal, když mezi nás mladé přicházel ,,trend,, sebepoškozování. Zjistila jsem, že jen tohle mi od toho všeho pomůže, ale jen na pár minut. Chodila jsem pořezaná skoro od hlavy až k patě a snažila se to ukrývat. Lidé kolem mě se na mě koukali jak na blázna, že chci jen zaujmout atd. Přitom nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Přestala jsem chodit do kina, divadla, restaurací a zkrátka mezi lidi. Během chvilky jsem se ocitla v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. Tady jsem zjistila, že léčebna rovná se ,,týraní,, lidí. Při odchodu jsem si připadala jako ještě větší blázen, protože jsem byla nacpaná léky. Po tomto zážitků a hovorech s psychiatry mi došlo, že musím asi sama.

Kvůli porozvodovým problémům doma jsem na to byla skoro sama. Styděla jsem se a skoro s nikým jsem o tom narovinu moc nemluvila. Velkým vysvobozením byl pro mě můj přítel, se kterým jsem už skoro 4 roky. Všechno jsem mu musela se strachem říci, protože jsem měla strach, že se na mě vykašle, protože jsem byla pro život vážně nepoužitelná. Postupem času jsem se naučila jíst a zvládat stresové situace spojené se zvracením. Šlo to pomalu, teprve skoro před rokem jsem odpoutala od prášků na žaludek což je pro mě ohromný úspěch a jsem na sebe velice pyšná. Nekouřím, alkohol taky nepiji a bez kýblu u postele jsem nesvá, mám strach a přibrala jsem pár kil. Věřím ale, že roky půjdou a budu zase o krok vpřed. I když to všechno jde strašně pomalu.

Při jednom výzkumu bylo zjištěno, že průměrný neemetofob cítil nevolnost 15,6× za rok, průměrný emetofob 119× ročně - a to je trochu paradox - tito lidé, kteří téměř nikdy nezvrací, pociťují téměř denně nevolnost. Největší zvláštností je, že emetofobici třeba 20 let nezvrací, přitom strach z toho všeho je děsí každý den.