Norskem ještě jinak

„Disneylandizace“ nabírá na síle a třeba nemine ani vás. Přesto přece nemusíte být celou dobu v sevření strachu, že se dostanete do turistické pasti. Třeba je vaše nejvroucnější přání „odpanit“ nějaké to tajemné místo v přírodě?

„Norství“, jež je podáváno i prodáváno návštěvníkům Norska, se mnohdy převelice liší od skutečnosti. A to byste měli vidět, jaké je pak z toho mrzení, až se přijde právě na to, že se vysněné Norsko nemohlo více odchýlit od vžitých představ o odkazu jeho předků. Ostatně jako průvodce to běžně zažívám od turistů, s nimiž mám tu čest. Namísto domorodců uvidíte v ulicích i menších měst spíše „všehochuť“ jako jeden z milníků „vyspělosti“ civilizace, starousedlíků dokonce plíživě ubývá a stává se z nich (prozatím alespoň v hlavním městě) pomalu, ale jistě „ohrožený druh“. Kde jsou vikingové, kde je ta vikinská architektura, ptají se cestující zdaleka, třeba potomci Norů, jež emigrovali do Ameriky, z nichž prý mnozí o norské dědictví pečují starostlivěji a lépe, než samotní Norové ve své vlasti.

Dojmy turistů bývají pochopitelně všelijaké, ovšem co na ně odvětit? Pojedete-li po „muzejní železnici“ zv. Flåmsbaně, označované za jednu z nejpůvabnějších cest vlakem na světě a jednu z největších turistických atrakcí Norska, tak na vás zpoza skal před Kjosfossenem, jedním z mnoha vodopádů vykouká žena v roztřepaných šatech ztvárňující norskou bájnou bytost, tzv. huldru, čili dobrou lesní vílu. Vozíte se po jednom z nejstrmějších železničních úseků na světě se standardním rozchodem kolejí, užíváte si známých velkolepých spirálovitě vinoucích se tunelů, připadáte si v náručí přírody a najednou se za dunění do širokého okolí ozve burácející hudba z reproduktorů schovaných někde ve vodopádu. Návštěvníci za výbuchů smíchu jako diví mačkají na spoušť, zatímco to místní může donutit k odtržení se od davu nebo přinejmenším aby se cítili nakvašeně, jako kdyby byli o něco ošizeni, či mají z celého povyku zkrátka blbý pocit.

„Světově nejkrásnější plavbou po moři“ jednou z lodí Hurtigruten (což je vlastně název rejdařství a zároveň i linky spojující 34 přístavů ze západního Norska až po nejzazší severovýchod) plujete po předchozím oznámení přes reproduktory do Trollfjordenu (Fjordu trolů), a na palubě jste třeba i navzdory šera/mlžného oparu vzrušením zcela unesení mocným ramenem fjordu a okolními špičatými a rozeklanými horami. V tom do toho zcela nečekaně vstoupí další živel (světlo silných lodních světlometů) a horská stěna se promění ve řvavou a škaredou a Ve sluji Krále hor od norského skladatele Edvarda Griega lomozí fjordem tak hlasitě, že již není možné slyšet vlastní myšlenky (čili sebe samého, jak přemýšlíte). Po palubě se potulují zaměstnanci rejdařství v „trolích“ kostýmech škádlící s dětmi a bavící se, podává se „trolí“ polévka v „trolích“ miskách. Cestující se radují, někteří se culí, zato nejen místním může nejen naskakovat husí kůže z toho, jak je ta podívaná trapná, přebytečná, urážlivá, či jinak vadná a protivná.

Stal se snad z celého Norska jeden velký zábavní park, ptá se v listu Klassekampen Marta Tveitová a jinde i další Norové, jež to nevydrželi a dali průchod svým emocím. Je to již venku, že identita Norů je silně provázána s přírodou, je naše, patří tomu „norství“, ovšem současně generuje to „norství“, propůjčuje nám to naše „my“. Pakliže je to pravda, nás to nenechá beze změn, je-li toto „norství“ prodáváno tímto způsobem. Zbyde dost toho „norství“ těm, jež tuto zemi koneckonců obývají?

Umělý svět utopií dělá děti i z dospělých a prodává návštěvníkům ty „dobré pocity“ z podstaty konkrétních míst zpět. Komplexní kultury jsou degradovány na spotřební zboží v podobě banálnějších fantazijních míst. Ty „brandy“ je přece třeba šlechtit dočista. Proto pro to „pravé“, „typické“, „autentické“ Norsko, vč. nezfalšovaných norských specialit musí návštěvníci kolikrát někam stranou, pokoutně, anebo mít pomalu větší místní znalosti než nejeden místní.

Norsko v podání „disneylandizace“ údajně nastaví místním zrcadlo a někteří se stali závislými na pohledu Hollywoodu a turistů, aby spatřili sebe samé a to „norství“ již není vnímáno jako něco co je tak úplně naše. „Disneylandizované“ Norsko se prý stalo součástí obrázku Norů sebe samých, což ovlivňuje, co a kdo zapadá, či se naopak ocitne mimo tyto rámce.

I tak je toho stále více než dost, co zůstává skryté nezasvěceným a čeká na vás jakožto některé z prvních návštěvníků. Ve světě, kde se ani nenadějete, než leccos zmizí v nenávratnu, se přece jen sem tam něco odkryje. Tuze zajímavé, že? Proto by pár slov mohlo padnout třeba o „šmejdeníčku šmejdení“ v jedinečné několik kilometrů dlouhé soustavě jeskyň v horském masivu Veggfjellet v okrese Hamarøy v severním Norsku. Speleologové-potápěči z několika evropských zemí patřící sdružení Nordic Explorers se totiž jako dobrovolníci ve volném čase podíleli na prozkoumání a zmapování těchto jeskyň, jež se od dalších jinde po světě liší tím, že se vyznačují tak pestrými sestavami barev. Nejběžněji bývají různé odstíny žluté barvy, zato tyto díky čtyř druhům vápence skví více barevnými nuancemi. Díky množství vody protékající soustavou navíc neustále rostou její rozměry. Jak se nechala slyšet Chloé Marechalová, členka výpravy, Norsko je prý jako jedno velké hřiště, kde se nekladou meze tomu, do čeho se můžete pustit. Chcete do jeho tajemství proniknout také?

Jeden by si mohl myslet, že příroda je v celém Norsku snadno dostupná všem, ovšem opak je pravdou. Třeba u břehů Oslofjordu je veřejnosti dostupných pouze 40 %, a to navzdory tomu, že od roku 1965 platí obecný zákaz zastavování pobřeží. Podobně jsme na tom i jinde. Pojednává o tom zpráva Transportøkonomisk Institutt (Ústavu pro ekonomiku dopravy), zprostředkována norskou tiskovou kanceláří NTB. Okresy schvalovaly jednu výjimku za druhou a výsledkem je de facto privatizace řady dříve všem dostupných míst setkávání a provozování volnočasových aktivit.

S tím ale kontrastuje skutečnost, že pro některé místní je i nebe nízko: Pojďte také chtít více! Nějaká ta osudová posedlost zavedla do Norska i nejednoho cyklistu, kanoistu, potápěče, skokana z padáku či horolezce. Ovšem nemusíte nutně holdovat extrémním sportům. Nechte vás vést kola vašeho bicyklu a nalaďte se na vlastní rytmus. Tzv. Kystveien čili Pobřežní cesta z Mandalu přes Lindesnes, Listu, Hauge a Egersund do Hafrsfjordu je podle webu www.visitnorway.no součástí více než 6000 km dlouhé cyklostezky Nordsjøruta (táhnoucí se přes Shetlandské ostrovy, Orkneje, Skotsko, Anglii, Belgii, Nizozemí, Německo, Dánsko, Švédsko a Norsko). Jde o nejdelší značenou cyklostezku světa a se svou krásnou a rozmanitou krajinou je 250 km dlouhý norský úsek „třešničkou na dortu“.

Nebo se odeberte na kole do hor. Podle cyklistického nadšence Øyvinda Wolda a deníku Avisa Nordland by návštěvníci měli „prubnout“ Norsko i na kole a k tomu vhodný je zejména měsíc září, v Norsku měsíc ticha, poté, co dokázala „ohnivá“ žihadla otravného hmyzu potrápit nejen dovolenkáře. Za podmanivými místy je záhodno se vydat právě tehdy, než vypuknou podzimní prázdniny a bude „hlava na hlavě“ a také, než se výrazně ochladí a budete třeba „klepat kosu.“

Šťastné až na věky může být šlapání v šotolinách, po stezkách a dalších drobných komunikacích zapovězených autům. Některé oblasti jsou plné rozcestníků, zato další je postrádají zcela nebo značení je jen notné. Mezi nejkrásnější tipy na horskou cyklistickou túru vyjmenovává Wold tu z Mysuseteru do Rondvassbu. 21kilometrová etapa s celkem 480metrovým stoupáním vás přiblíží k vrcholům přes dva tisíce metrů vysokým v oblasti Rondane.

Alternativně můžete absolvovat středně náročnou 93kilometrovou tůru s 1160 výškových metrů stoupání z Hjerkinnu do Dombåsu údolím Grimsdalen s dlouhými placatými úseky přátelskými rodinám s dětmi. A souvislých 11 kilometrů to půjde jen z kopce.

Anebo vsaďte na rovněž středně náročnou 28kilometrovou túru z Skei do Gålå po tzv. Cestě Peera Gynta okolo salaší, jezer a dalších idylek. Stoupání činí zde dohromady 577 výškových metrů.