„Hurá ženám oddávající se vyvařování, času pro rodinu a čerstvě ustlaným postelím“

Opravdu jsou jen málo inspirující vzory? Nový trend si získává i Nory: Pod anglickým označením tradwives, tedy tradiční manželky, se podle badatelky Gunn-Helen Øyeové zkoumající trendy skrývá zajímavý posun.

Nicméně se do hnutí tradwives obouvají kritici výtkami, že je antifeministické, směšné, nepřátelské vůči ženám či zpátečnické a dokonce má styčné body s pohledem na ženu jednou pěstovaným nacistickém Německu či fašistické Itálii. Mnohým totiž vadí tyto známky rovnoprávnosti naruby, zodpovědnost matky v domácnosti, úsilí o posilování vazeb mezi matkou a dítětem v jeho útlém věku, navyšování hodnoty domácí a pečovatelské práce a revolty proti modernímu světu. Podle Øyeové toto hnutí dokládá předsevzetí mít flexibilní rodinný život a volnější tempo a poté, co se jim narodily děti, nepospíchat zpět do zaměstnání a na trénink a pokračovat ve svých životech jako kdyby se nic nestalo.

Většinová společnost má na všechno dva protikladné požadavky: Pracujte více a roďte více dětí, uvádí na zpravodajském webu www.nrk.no komentátorka Tone Sofie Aglenová. Proč tolik lidí to nemůže přenést přes srdce a překypuje jim z toho žluč? Těch, jejichž emoce planou je podle Aglenové podstatně více, než těch, jež by se skutečně rádi zřekli kariéry ve prospěch domácnosti, dětí, pečení a cvičení. Proč toto téma pobuřuje a vtahuje lidi do hry více, než je zvykem? Protože snoubí dva nejdůležitější „svatostánky“ současnosti: Domácnost a tělo.

Až bude mít vlastní děti, chce se stát 32letá Norka Linn Therese Solheimová hospodyní tak, jak to bývávalo ještě před několika málo desetiletími zvykem. Podle ní a deníku Verdens Gang je zapomenuté pracoviště Norska domácnost a z pracujících v domácnostech a tím, že je zaostřeno na rodinu a optimalizaci pro vyrůstající děti, mají prý prospěch oni i společnost jako taková. Dodává, že kéž by se na to nahlíželo jako na reální hodnotu a bylo do větší míry v dnešní společnosti uznáváno, upozorňuje deník Verdens Gang.

Není sama. Doslova se „roztrhl pytel“ s podobnými výpověďmi žen i některých mužů. Na sociálních sítích jsou nyní ženy z celého světa v čele, aby plnily obsah radami o vaření, zahrádkaření, zavařování, ekologickém životním stylu, wellnesu, etiketě atd. a aby zdůrazňovaly jak je důležité si vyhrazovat čas na to, aby jeden procitnul/vyzrál na to, pokud jde o to, co doopravdy v životě chce a pečoval o sebe. Podle jejich protivníků prý romantizují, zato podle nich samotných se společnost vychýlila z jedné krajnosti do další a svědčí o tom rekordní podíl pracujících v neschopnosti, vysoká míra pracovních sil, jež nevydrží a je neustále vystřídána a v neposlední řadě se rodí čím dále méně dětí, jimž se podává ultra zpracované potraviny, zatímco jsou rodiče ve „věčné“ časové tísni.

31letá Jessica Listerbergová je hospodyně proto, že si uvědomuje, že její muž potřebuje se řádně zotavit, dokud je doma. Přesto je podle deníku Aftenposten vůči svému okolí nucená hájit své rozhodnutí. Předhazuje se jí „Vždyť potřebujeme, aby každý platil daně, aby se vašim dětem dostávalo vzdělávání a jim i vám zdravotní služby, silnice atd.“ Jenže naše společnost, jež se podle mnohých nikdy nestane dost moderní, ve snaze o nové „my“ do značné míry obětovala a zanedbávala děti, jak se lze dočíst v komentářích ke článku Hva er egentlig en tradwife? Anebo Co je to vlastně tradwife v deníku Aftenposten. Svoboda volby jinak smýšlejících, zda s dětmi zůstávat doma, či pracovat mimo domácnost, prý zůstává trnem v oči mnohým norským politickým ideálům a nepřetržitě konkurujícím „progresivním“ silám svými úzkými rámci pro vyžívání si rodinného života nerespektujícími životní rozhodnutí občanů. Např. se má matka s otcem ideálně dělit o rodičovskou dovolenou téměř napůl a dovršením jednoho roku dítěte má poputovat do mateřské školy, přes to vlak nejede. Norové litují těch dětí, jež nejsou v mateřské škole, nýbrž doma s matkou, popř. tátou.

Podle mnohých komentátorů k četným článkům na toto téma ve zmíněných i dalších sdělovacích prostředcích je hnutí tradwives především vzpourou proti honu za kariérou a příliš málo času na rodinný život a věnování se dětem. Proč je tolik těch, co je zabedněně přesvědčeno o tom, že vždy a za všech okolností je pro rodinu lepší když oba rodiče pracují mimo domácnost? Jenže ty ženy, jež by v Norsku podlehly pokušení být doma s dětmi pracovat z domova čeká prodělečná budoucnost: Pobírají nižší důchody (90 % důchodců na minimální důchod jsou ženy). Další dvojice si ale budoucí finanční šlamastyku do velké víry vyřešily tím, že se dělí o finanční záležitosti, každý šetří na důchod a mají manželskou dohodu/dohodu nesezdaných párů

Hodnotový vesmír mnohých je značně vymezující a kolikrát ho definují mainstreamová média. Jen si představte, že by se i muži nalákali k tomu, pracovat méně. Podle komentátora Tommyho Sørbø prostřednictvím www.nrk.no by byl dokonalá ironie návrat k situaci před feminizací, což by obrátilo společnost vzhůru nohama. Ohrozilo by to celé hospodářství, klesly by příjmy rodin, kupní síla, poptávka i výroba, zanikla by pracovní místa... Takhle seskočit z „kolotoče pro hlodavce“, jak bývá v Norsku označován každodenní shon jen proto, že je táhne štěstí, zdraví a smysl života, je vůči všem těm, co se pro udržování systému „lopotí“ ve dne v noci neomluvitelně nesolidární a sobecké.

Nenaučily nás snad dějiny, že tehdy, kdy ve společnosti jde do tuhého, se role pohlaví stávají konzervativnějšími? Vynadávaný trend skrývá podle zmíněné Aglenové závažnější společenské změny. Norsko, jak jsem se ostatně pokoušel v sérii článků znázornit, chudne, a stává se drsnějším a mnohým ze svých občanů cizím. Vyhlídky se zhoršují. V tomto světle je pochopitelné, že je více těch, jež touží po lépe fungující společenské struktuře.

Pro co nejhrubší urážku a dehonestaci nejdou nikdy daleko a zazdí tu toho, tam toho a jdou si po dalších. Kdo to má v hlavě srovnáno a s prvními nesouhlasí, ať si chodí kanály. Avšak módní spojování všeho, včetně celých jinak kladně laděných označení, s nacistickou a aktuálně tzv. „dezolátskou“ a jinak zavrženíhodnou scénou vede ke zpětným úderům. Dnešní „tradicionalisté“, označovaní často jako „neonacisté“ atd. či alespoň jako ti, jež volají po návratu ideálu žen 50. let, si nepřejí nic jiného, než o co šlo běžným nekomunistům ještě v 70. letech minulého století. Nejen v Norsku kolikrát stačí pouhá „vina spojením“, to, co mnozí z vás třeba spíše znají pod anglickými výrazy „guilt by association“, a již jste ve škatulce.

Proč se některým bytí doma se svými dětmi a starat se o ně, dávat jim ze svého času a svých znalostí, obohacovat je zážitky a co nejlepším dětstvím jeví být utlačovaná hospodyně dívající se na muže jako jí povýšeného.

Podle zmíněného Tommyho Sørbø jsme vydáváni napospas systému, kde vše musí neustále zrychlovat: Výroba, spotřeba, technologie a inovace. Ne kvůli lidem samotným, nýbrž s ohledem na systém. Proto to straší mnoho mocných a těší všechny ty z nás, jež riskují, že budou mít lepší a šťastnější život.