„Jako vařit žábu“

Norské domácnosti patří s ohledem na soukromé zadlužení ke světové špičce. Jenže co udělat, aby mělo více lidí na to, aby i v budoucnosti mohli bydlet ve městech?

I v bohatém Norsku je zcela běžné žít na dluh, jak se zde říká, „až po komín“. 85 % Norů má dluhy v průměrné výši 860 000 norských korun, upozorňuje web www.nettavisen.no. Jak se dočteme na www.forskning.no má více než tři miliony Norů nejištěné dluhy a mnozí jsou vtaženi do začarovaného kruhu zadlužování s vysokými hypotékami a zároveň drahými spotřebitelskými úvěry.

Nikdy neutráceli více ze svých příjmů na dluhy: Ten se podle pojišťovnického webu www.gjensidige.no celkově blíží 350 % ročních příjmů, což je ve srovnání s jinými zeměmi považováno za vysoké dluhové zatížení. Prý si mnozí dostatečně neuvědomí, že velké zadlužení činí jednotlivou domácnost zranitelnou vůči nepředvídatelným událostem, a to jak v ekonomice, tak v jiných oblastech života.

70 % vlastníků bytů a domů má hypotéku vázanou na bytovou jednotku, v níž žije. Jeden ze tří domácností vlastníků má hypotéku na více než dva miliony norských korun a jeden ze šesti jich má vyšší než tři miliony norských korun. Podíl osob s větší hypotékou je vyšší v Oslu a dalších velkoměstech. Údaje pocházejí z webu norského statistického úřadu – norsky Statistisk Sentralbyrå.

V zásadě lze dnes vyjednat hypotéku v hodnotě odpovídající pětinásobku vaší mzdy, či platu. Dalším požadavkem je, abyste unesli navýšení úroku o 3 %. A aby byla koupě bydlení kryta, požadují banky na vaše pořízení si bydlení běžně 15 % vlastního kapitálu. Uvádí to na svém webu norská banka Nordea. Výdaje na splácení úroků se během dvou let mezi Nory zdvojnásobily, a tak se (údaj se vztahuje k stavu k prosinci 2023, nyní je ono číslo ještě vyšší) odvádí průměrně 85 700 norských korun, píše na svém webu norský statistický úřad.

Šetření statistického úřadu odhalilo, že náklady Norů na bydlení vytváří stále větší podíl jejich celkové spotřeby. Více než 36 % této spotřeby jde na bydlení, u domácností s nižšími mzdami, či platy jde dokonce o 44 %.

Avšak jak upozorňuje zpravodajský server www.e24.no je v současnosti vydáváno nejméně povolení k zahájení stavby bytů a domů od r. 2011 a je dostavováno nejméně bytů a domů od r. 2012. Tento slabý přírůst, ve spojení se silným nárůstem poptávky žene podle Areho Ousta, profesora ekonomie a badatele v oblasti bydlení, ceny nahoru.

Více než každý sedmý dotázaný Nor očekává, že ceny bytů a domů budou šplhat dále k novým rekordům a pouze 6 % věří, že ceny budou padat. Hovoří o tom výsledky průzkumu trhu s bydlením zemské organizace norských stavebních družstev, či Norske Boligbyggelags Landsforbund, zprostředkovány deníkem Dagsavisen.

Makléři se domnívají, že se trh s bydlením mění, míní. Podle deníku Rana Blad je vidět větší posun, než jaký byl dlouho zaznamenáván. Kupující si mohou vybírat z více alternativ. Podle statistik realitní organizace Eiendom Norge jsou nejlepší a nejziskovější měsíce na prodej norského bytu, či domu leden, únor, květen a srpen. Někdo se rozhodne spontánně a impulsivně, někdo kupuje, aniž si dotyčný byt či dům předem prohlédl. Podle deníku Aftenposten kolísají ceny menších bytů více než ceny větších bytů. Abyste prodával bez povinnosti odvádět pořizovací daň, tak byste museli za poslední dva roky žít v daném bytě či domě alespoň rok.

Pro mnohé není alternativou (dále) si byt, či dům pronajímat. Server www.finn.no pro soukromé inzerce uvádí, že pronájmy za rok zdražily, dejme tomu, ve městech jako jsou Oslo a Trondheim, v průměru o 9 %. V Oslu se podle serveru www.nettavisen.no průměrně platí za nájem bez ohledu na rozlohu přes 17 627 norských korun (stav k dubnu tohoto roku). Pro porovnání se v prvním čtvrtletí 2024 platilo 15 468 norských korun.

Na blýskavě žhavém trhu s bydlení je snadné se spálit a lze v horším případě trvale uvíznout v pasti. Proto není vůbec neobvyklé trávit na cestách za prací hodinu i dvě. Systémové selhání na trhu s bydlením má podle deníku Klassekampen pro společnost mnoho následků: Obtížně je městům zajišťován přístup k cenné pracovní síle. Místo, aby svým poskytováním kreditů sázely na inovace firem a rozvoj průmyslu, jsou banky vázány na realitní oblast. Zvyšující se ceny a úroky a slabší platební schopnost dělají mnoho majitelů bytů či domů zranitelnými pro další prasknutí bubliny trhu s bydlením. Když se to stalo minule, bylo to o generaci dříve, v letech 1987 až 1992.

Kritici povětšinou z řad levice mívají ve zvyku poukazovat na to, že norský trh s bydlením je slaběji regulován než v četných dalších zemích vč. těch sousedních. V knize Sen o bydlení, či norsky Boligdrømmen zmiňuje autor Kjetil Gyberg jako řešení i pro Norsko založení nekomerčních subjektů na modelu družstev s kolektivní formou vlastnictví podobných těm mj. v Kodani a Curychu, jež se v zájmu tlumení růstu cen a vyrovnanější a společensky spravedlivější bytové politiky z 20 až 30 % podílí na stavění bytů a domů ve velkoměstech. Rovnoběžně by se podle autora měl jako protiváhu k nátlaku na ceny zavádět časově neomezený nekomerční pronájem.

Zatím údajně vládnou nenasytnost a přemrštěné požadavky jak bank, kupců i pronajímatelů, jakožto i měst, okresů, potažmo Evropské unie. Zdroj www.nettavisen.no si posvítil na banku Den norske bank, jež chtěla prodat dům Odda-Erika, jenž splácel této bance hypoteční úvěr na svůj dům jako sankci za to, že trval na tom, že se bude dostavovat do banky osobně a odmítal používat tzv. BankID, v Norsku jediný způsob prokázání totožnosti při přihlášení se do internetového bankovnictví.

Dále se dle zdroje www.nettavisen.no je možné dozvědět o 72leté paní Ingrid, jež je nucená prodat svůj dům, jenž není zatížen dluhem a kde navíc žije 30 let. Jelikož si zvolila být doma s dětmi, se jí systém vymstil a uštědřil jí skromný minimální důchod. Kvůli poloze domu a nebývalému nárůstu hodnoty domu se paní dotkla daň na nemovitosti s vysokou tržní hodnotou a okres jí vyměřil k poplatkům navíc daň ve výši třetiny důchodu, což ji nutí k vystěhování.

Jenom si brát a zase brát. Podle mnohých komentujících o to jde především. Nejeden pisatel ke zmíněným článkům uvedl, že poručnický systém posedlý dozorem nade vším, co vlastníte a založený na závisti k těm, co mají něco více než ostatní je pro společnost jako vařit žábu. A ačkoli Norsko není členem EU je přidruženo Evropskému hospodářskému prostoru, což pokud jde o „klimatické požadavky“ a energetickou výkonnost budov podle webu www.finansavisen.no zasáhne 65 % norských bytů a domů a posílá šokující účet všem jejich vlastníkům. Opatření v podobě výměn oken, dodatečného zateplování, pořízení si tepelných čerpadel ad. již mají ceník: Mezi 500 000 a 1,5 milionem norských korun za jednotku na bydlení. A do r. 2050 mají být všechny jednotky na bydlení bezemisní. Mnozí dotyční na tyto nečekané výdaje prostě mít nebudou a není vůle úřadů, aby jejich více náklady dotovaly. Stejně se kritici tohoto pomalu, ale jistě neudržitelného stavu přirovnávaného k vaření žáby budou odvolávat na zásadu o tom, že za žádných okolností žádné nařízení nesmí působit zpětně. A že není ani nebude v zemi dost řemeslníků, jež by ony práce stihli odvést včas.