Přehledně o Breivikovi

Kam až jejich historická paměť sahá, nezažili větší násilí od někoho z jejich středu. Ty útoky rozhodily i otrlé a naivní až rozjívené Norsko zachvělo i vše, co následovalo.

Prý bylo a zůstalo oněmělé a zkoprnělé, přitom zlomyslnost a pohotovost škodit nevinným doutnají dále. A odhlédneme-li od nadměrného a pravidelného zastoupení migrantů ve skoro všech kategoriích deliktů (např. takoví Afghánci a Somálci jsou podle údajů Statistisk sentralbyrå, tedy Norského statistického úřadu za násilí a další ublížení na zdraví obviňováni takřka pětkrát častěji než etničtí Norové) se dá říct, že Norové jsou zvenku v novodobých dějinách vlastně netraumatizovaná společnost.

Zrekapitulujme si podle dostupných údajů norských masmédií jako Nettavisen, Aftenposten, jakožto i dalších: 45letý Anders Behring Breivik, jenž se od r. 2017 jmenuje Fjotolf Hansen, spáchal teroristické útoky na vládní čtvrť v Oslu a letní tábor Arbeidernes Ungdomsfylking, tedy mládežnické odnože sociálně demokratické strany Arbeiderpartiet (Dělnické strany) na ostrůvku Utøya dne 22. července 2011. Útok ve vládní čtvrti nepřežilo osm osob a na ostrůvku Utøya 69 osob. 42 osob přežilo pokusy o vraždu a zranění, jež toho dne utrpěli a více než 200 dalším osobám byla způsobena menší zranění.

Brevik byl v srpnu 2012 okresním soudem v Oslu odsouzen k 21 letům odnětí svobody (což je maximální trest, jaký umožňují norské zákony) s minimální dobou odpykání 10 let za masovou vraždu, za způsobení smrtelného výbuchu bomby a za terorismus.

Od svého zatčení je vězněn na odděleních se zvláště vysokým stupněm ostrahy, a to nejprve ve věznici Ila v okrese Bærum blížko Oslu a od roku 2013 ve věznici v městě Skien. V roce 2021 byl převezen do věznice v okrese Ringerike, kde dosud pobývá.

V roce 2015 kvůli podmínkám ve vězení žaloval stát za porušování lidských práv, ovšem ve všech bodech prohrál. V roce 2017 se odvolal k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nicméně jeho případ byl zamítnut i tam.

V září 2020 požádal o podmínečné propuštění, avšak v lednu 2022 soud jeho návrh zamítl. Znovu požádal o propuštění a podle nejnovějších informací má být někdy v dohledné době jeho případ opět projednán.

Ovšem jak je vidět stále ještě dnes, třináct let po útocích, to trauma (ne)nechává poučení, jež tam, kde trauma není, chybí. Otázkou je, do jaké míry to ovládá každodenní mysl běžného Nora. Jeden příklad za všechny: Podle sloupařky Evy Stenbroové prostřednictvím webu Nettavisen se Norové ve své naivitě propadli a nepolepšili se ani v explozivně nesmiřitelné a neustále se hrotící zákopové válce překřikujících se o názory na kontroverzní témata na Internetu, o níž si někteří myslí, že byla jedním ze spouštěčů radikalizace Breivika.

Podle zmíněné i dalších komentujících se může kvůli drsnému diskusnímu klimatu a násilnické rétorice přihodit, že máte-li podle vyvolených, jež si uzurpují právo soudit ostatní, „špatné názory a postoje“, tak Vám za to v Norsku přinejmenším tělesně ublíží. Své o tom ví, jak o tom již mnohokrát pravidelně poreferovala nejen mainstreamová masmédia např. protiislámští či protiimigrační aktivisté a kdyby ještě žil, tak by jistě k tomu promluvil i nakladatel William Nygaard, jehož před 31 lety zastřelili kvůli vydání Satanských veršů Salmana Rushdieho.

A mám-li vám tlumočit to co jsem kdy dosud četl a slyšel za názory a postoje Norů na Breivika, tak vyplývá, že se společnost ještě nepoučila a že by (kdyby to bývalo alespoň trochu možné) potřebovala kvůli Breivikovým útokům kolektivní psychoterapii. Nicméně o tomto tématu je, podobně jako o dalších konfliktních tématech něco, v čem musíte mít s Nory mnohaletou praxi, neboť jisté formy interakce jsou tak zakódovány, že by se daly tesat do kamene. Ti totiž nejsou zvyklí jinak než zásadně neoponovat, vyčkávat, velmi zlehka se názorově oťukávat a přitom myslet si své. Co si doopravdy myslí to tutlají a dusí v sobě a co si budeme namlouvat, tak zdravé to není. Postoje a názory z nich třeba (ovšem nutně ne) vytáhnete až tehdy, nedáte-li ty své vůbec najevo a budou-li mít pocit, že se nepouští na tenký led konfliktu a očividně budou s tím druhým na podobné vlně, a až pak se malinko pootevřou. Ačkoliv se ta hrana může zdát tenká, tak „přepadnout“ na tu „vaši“ nemusí. Zkušenost kolikrát bývá nepřenosná, a tak jim to nevysvětlíte. Kam názorově patří to řada Norů navíc dávají najevo tím, jak používají kolem různých témat specifické fráze, jež musíte znát, jinak je nepochopíte.

Holt nám život plyne v neshodách a jistě víte, že co je někomu příliš, to bývá jinému málo. Ač leze Breivik mnoha Norům pomalu od začátku krkem, mezi tím vším, co vrtá Norům hlavy patří to, zda Breivik byl, či nebyl v době spáchání činů příčetný, či ne. Profesor práv Alf Petter Høgberg již před dva a půl rokem napsal na Facebooku, že mohla být na Breivika spáchána justiční vražda. Prý se během řízení o podmíněném propuštění stalo do očí bijícím, že je Breivik psychotický a tedy nepříčetný. Názor na příčetnost změnil podle článku na webu Nettavisen Fred Heggen, primátor psychiatrie. Pro koho by ale bylo vítězstvím to, bude-li Breivik uznán nepříčetným? Jak tu kauzu pro česká masmédia sleduji od prvních chvil nemohu zavírat oči před těmi zastávajícími názor, jež trvají na tom, že je v zájmu sociálně demokratické strany Arbeiderpartiet, tedy Dělnické strany, jež Breivika prý aktivně užívají politicky, aby byl uznán příčetným a nevylučují zaujatost soudců, aby takto rozhodli. Odůvodňují to např. výběrem Geira Lippestada, profilovaného člena strany jako obhájce. Kdyby na akci nějaké pravicové strany útočil býval nějaký levičácký pomatenec tak by se dalo pochybovat o tom, zda by masmédia vyvíjela nátlak, aby soud útočníka vydefinoval jako příčetného.

Jak píše na Facebook další komentující Per Sandvik je pro řadu lidí důležité, aby Breivik zůstával navěky symbolem zla. Uznání nepříčetnosti by se mnohým rovnalo uznání nevinným. Podle jiného komentujícího Oly Buxruda se Norsko při nakládání s tímto druhem kauz velice liší od zbytku světa. V Norsku říkáváme, že „choří“ se netrestají. A to takřka nehledě na to, co tito „choří“ provedli. Mimo Norsko je běžná kontrolní otázka „Byl jste chorý, dobrá, ovšem byl jste i přesto schopen chápat, co jste udělal?“

Buď jak buď, v mnoha Norech tento zvláštní den rezonuje nevesele dále a neřídly ani po tolika letech davy na místech uspořádaných piet, jež se pravidelně konají s projevy premiéra, předsedkyně mládežnické odnože sociálně demokratické strany Arbeiderpartiet i zástupce Den nasjonale støttegruppen /Národní skupiny na podporu (přeživších i dalších obětí), přečtením jmen obětí, minutou ticha, položením věnce, krátkým hudebním vystoupením a mší v katedrále v Oslu. Navíc podle norské tiskové agentury NTB porota aktuálně vybírá z původně 220 návrhů z tuzemska i z ciziny tři umělce a architekty na národní památník, jenž bude umístěn před vchod tzv. 22. juli-senteret, tedy střediska na památku 22. července. Hlavním požadavkem je, aby památné místo bylo místem k zapamatování si a zamyšlení se nad tím, co se stalo, ale mělo by také fungovat jako místo, kde lze pořádat akce i místo, jež dává naději. Bude důležitou součástí veřejného městského prostoru Osla, uvádí na svém webu státní orgán Kunst i offentlige rom či Umění ve veřejném prostoru.

Podle norské tajné policie zvané Politiets sikkerhetstjeneste a norské tiskové agentury NTB se obává útoků na židovské, popř. americké cíle v Norsku. Nevylučuje se ani útok na vrcholové politiky a další společenské špičky, jež se oproti dalším zemím prý pohybují volněji a přítomnost policie ani ostrahy nebývá v Norsku tolik na očích.