Po stopách norštiny

Vedle četných nářečí, jež jsou velice důležitými příznaky příslušnosti a identity Norů, ovládají Norsko nehledě na laponštinu dva spisovné jazyky: Většinový bokmål a menšinový nynorsk.

Panuje rozšířený mýtus, že jak se norsky píše, tak se i mluví. Podle Språkrådet či Norské jazykové rady stejně nikdo nemluví doslova tak, jak by měli psát (mnozí mluvčí nářečí nemají blízko ani k jedné ze normalizovaných verzí spisovné norštiny, hovoří se spoustou odchylek a k tomu si svou mluvu okoření staršími výrazy, jež pro nezasvěcence bývají nesrozumitelné). Navíc pochopitelně obě varianty procházely řadou reforem, pravopisních úprav a v současnosti se hemží různými sociolekty, mezi nimiž vyniká např. „kebabnorsk“, tj. norština prostoupená slovy původem z arabštiny, paňdžábštiny, urdu, turečtiny a dalších jazyků a k tomu se chce mnohým i etnickým Norům v každodenní mluvě raději používat anglicismy. Sociolekty nebývají často používány v písemných kontextech. Dokud nejsou případně zařazeny do slovníků, neexistuje žádná formální standardizace pravopisu oněch slov.

Podle ohlasů z jazykových kurzů norštiny pro cizince i sociálních sítí dříve nebo později mnozí z těch, jež se pokoušejí učit norsky, přijdou na to, že většina Norů mluví nějakým dialektem a verze norštiny, kterou se učí, má mnohem blíže k spisovné norštině (některými označované za ponorštěnou spisovnou dánštinu z doby více než čtyři sta let trvajícího soustátí se utlačujícím státem okrádajícím Norsko o jeho bohatství s příměsí výslovnosti tehdejších norských vyšších vrstev) než k tomu, jak se v Norsku běžně mluví. Někteří z toho vyvodí, že kvůli porozumění je rozhodně lepší učit se nynorsk, tedy druhou, menšinovou formu spisovné norštiny, sestavenou v 19. století Ivarem Aasenem a která vychází ze sesbíraných vzorů norských nářečí s těžištěm v severní části západního Norska. A dosud je právě varianta nynorsk používána především v západním Norsku.

Nářečí se střídají, a to někdy v dosahu pouhých deseti kilometrů. Některá norská nářečí mají poměrně blízko k islandštině. Ostatně Island byl kdysi osídlen Nory a třeba nářečí v údolí Setesdal připomíná to, jak se mluvilo na venkově jižního Norska před několika stovkami let. Setesdal i další oblasti Norska měly po Černé smrti ve 14. století až do 19. století málo co do činění se zbytkem Norska.

Zvláštností je, jak mnozí dnes píšou esemesky i příspěvky do diskusí ve svém nářečí, přitom povětšinou odmítají jeho podobnost s nynorskem, ačkoliv jde o jazyk s vazbami na staronorštinu a ne na dánštinu. A poté, co se děti přestěhují do oblasti v Norsku, kde se mluví jiným nářečím se mnohdy kvůli šikaně či pouhým obavám z ní snaží co nejrychleji přejít do místního nářečí.

Podle webů www.forskning.no, www.nettavisen.no a dalších zdrojů užívá nynorsk v současnosti něco mezi 10 a 15 % obyvateli. Ve škole se ho učí cca. 12 % žáků, na univerzitách ho píše ani ne 3 %, daňové přiznání v nynorsku podává jen 6,8 % Norů a tyto počty dále klesají. Pravidelně probíhají slovní bitvy o to, zda by se mladí Norové měli učit nynorsk, či ne. „Proč se ho máme učit, dokud ho nepotřebujeme ani potřebovat nebudeme?“ Mnozí ho nenávidí a díky tomu nemohou vystát školní docházku jako takovou a kvůli nedostatečné motivaci a pocitu mrhání časem a zdroji na něco, co nevnímají jako pro ně relevantní dosahují nejen v něm, nýbrž i v bokmålu chabých výsledků a obecně jim to snižuje známkový průměr. Přitom ale nevědí, zda je život jednou zavane do míst, kde je nynorsk správní formu norštiny. Okresy si totiž mohou na základě zažívané podobnosti s místním nářečím vybrat za svou hlavní formu norštiny buď nynorsk či bokmål. Ve škole se sice musí učit obě formy norštiny všichni kromě některých dětí migrantů a dyslektikům, jimž byla udělena výjimka, avšak město/okres/kraj vám musí na dotaz/žádost/stížnost atd. povinně odepsat v té formě norštiny, jakou upřednostňujete, a to nehledě na to, jakou formu si zvolili jako hlavní.

Povinná dvojjazyčnost v rámci inkluze stojí nemálo peněz, když musí těžce zadlužené instituce, města, okresy a kraje jako např. nemocnice v Haukelandu utrácet nemálo peněz na značení v obou jazycích. A to i v městech, kde (jako např. v Bergenu) je uživatelů nynorsku cca. 5 %. Nynorsk dokonce najdete na obalech na mléko. A aby toho nebylo málo, tak se ty dvě verze norštiny natolik mezi sebou vzájemně sblížily, že je podle nemála Norů zbytečné trvat na dvojím značení. Podobně v posledních letech vznikaly v severním i středním Norsku dvojí pojmenování v bokmålu a laponštině, ačkoli v mnoha městech a okresech žije více osob mnoha z dalších národností, než tam žije Laponců.

Ve veřejnoprávní televizi NRK se snaží dosáhnout 25procentního podílu nynorsku, ovšem prosazování z různých důvodů často vázne. Jeden z těch, jež nedávno prostřednictvím deníku Verdens Gang atd. kritizoval prý přemíru užívání nářečí jako sobecké, byl Christian Borch, bývalý pracovník zpravodajství NRK. Zprávám přece mají rozumět všichni a svéráz a půvab má ustupovat srozumitelnosti. Té ovšem podle odpůrců napomáhá to, že diváci a posluchači uslyší nářečí častěji. Jenže každý nevyslovuje stejně výrazně a přesně a také se liší zprostředkovávací schopnosti pracovníků zpravodajství.

Norština je nejen jako akademický jazyk oslabována a na ústupu: V takovém Oslu může být žák a jeho rodiče rád, má-li ve škole kromě učitelů vůbec někoho, kdo mluví mezi sebou norsky a děti migrantů se mezi sebou baví třeba v arabštině, urdu či jinými jazyky a norsky promluví jen tehdy, obrací-li se k učitelům či etnicky norským dětem. V některých třídách zbyl jediný etnicky norský žák. Podle deníků jako Aftenpostenu a dalších bylo již před deseti lety v Oslu 56 škol na nichž byli etničtí Norové v menšině a nyní je s nárůstem migrace nejen do Osla takových škol ještě více, jenže aktuální údaje scházejí.

Podle vzdělávacího webu www.khrono.no je nyní více než každý čtvrtý předmět vyučován v angličtině a ne v norštině. V angličtině probíhají i schůzky pedagogů, poněvadž téměř polovina vědeckých pracovníků a tři čtvrtiny postdoktorandů pochází z jiných zemí. Mnozí se norsky nikdy nenaučí a Norsko po krátké době opouštějí, uvádí list Adresseavisen. Marita Kristiansen, jazyková odbornice Univerzity v Bergenu přes www.khrono.no varuje, že to zhoršuje kvalitu, jakou se studenti látku osvojují. Podle výroku sociologa Halvora Fosliho na Facebooku být vyučován lámanou angličtinou musí být pro studenty namáhavé, stejně jako musí být náročné vyučovat v jazyce, v němž se vyučující cítí být méně sebejistý, než kdyby bývali užívali své mateřštiny.

V 50. letech se hrotil spor o norštinu a rodiče se postavili proti pokusům spojit nynorsk a bokmål v „mišmaš“ zvaný samnorsk. Bouřili se kvůli způsobu, jakým byly napsány učebnice a čiperně škrtili a upravovali texty v nich. Semkli se a díky petici brzy mohli předat více než 300 000 podpisů politikům, jež upustili od svých záměrů. Dnes opět na učebnice reagují mnozí rodiče, ovšem nyní bouchly saze nikoli kvůli norštině. Jednotlivci i skupiny rodičů mj. prostřednictvím webů www.foreldre.net, www.foreldrenettverket.no atd. usilují ozamezení prosazování aktivistických ideologií ve školství mj. prostřednictvím obsahu učebnic. Vadí jim, že se děti mají učit takové věci, jako např. že pohlaví je cit a nikoli biologická a fyzická skutečnost. Podle těchto rodičů mají být děti chráněny před dospěláckými problematikami a mělo by jim být umožňováno, aby byly dětmi, dokud jen mohou. Koneckonců jsou to děti jejich a nikoliv státu, jak se jim podle četných ohlasů kolikrát může zdát a proti tomu se bouří.