Norské zemědělství: Je restart reálný?

Copak se nám to tu opět vyrojilo? Že by tu a tam mezi slovy o odrbávání nějaký ten tuze zajímavý spásný nápad? I o tom by pár slov padnout mohlo.

Hospodáři čelí stále novým požadavkům a z velikých přetřesů jim běhá mráz po zádech. To, co by ostatní zcela odrovnalo, je prý jejich denním chlebem a světlo v tunelu údajně není, hospodáře budou cepovat a nikoli podporovat vice-méně oboru neznalí lidé ve všech směrech a po všech stránkách tíhnoucí k nevyhovujícímu systému. Zas a znovu se vytvořily sítě hospodářů za obnovu zemědělství a volalo po již přezrálém výzkumu, jenž by posvítil na problematiku nové zemědělské politiky, jenže se opět zaspalo a dále se jede podle zaběhnuté tradice.

Ovšem další hospodáři, které to sžírá, ale nezlomilo, se zařekli, že probádat daleko více než dosud by se měly dopady alternativní zemědělské politiky, jak uvádí především deník Nationen, neoficiálně „ústřední orgán“ norských hospodářů. Dopady vedení alternativní zemědělské politiky se budou zcela lišit podle toho, jak se ta politika bude dělat. Dodnes podle Larse Sponheima, bývalého ministra zemědělství, neexistuje základ čivýchodisko spolehlivých vědomostí o tom, k čemu by vedly větší úpravy dosavadního kurzu, jinak bychom již věděli, zda by se dalo udržet velkou část norského zemědělství, jak ho známe dnes, anebo zda není možné dělat hodně věcí jinak, aniž by bylo nutné stávající systém beze zbytku sešrotovat.   

Velké, tlusté čáry prořezává grafy a směřují přímo tam, kudy nechceme: Hlavní ukazatelé vývoje ukazují kamsi „z louže pod okap.“ Reidar Almas, profesor bádání o venkově, z nějž se časem stál hospodář, má prostřednictvím zpravodajských serverů www.abcnyheter.no a www.ruralis.no za to, že nikdy nebude většina pro revoluci v zemědělské politice, proto je jeho řešením permanentní reforma. Aby zemědělství obstálo, musí se proměnit. Je ale založeno na přerozdělování stávajících dotací. Almas by rád posílil výzkum a vývoj bílkovinných krmiv z norských surovin, jako je listí a další části rostlin s původem v lesích, mořské řasy, tráva a zbytkové suroviny z hospodářství, lesnictví a sádek na chov ryb. Dále by se prý měl posílit dohled nad tím, zda je s pozemky hospodařeno tak, jak bylo uvedeno v žádostech o příspěvky na výrobu. Podle Almase jsou norské pastviny, jež tvoří 45 % celého území, hanebně bídně využívány a mohly by být zdrojem nejen „bonusového“ grátis krmiva.

Dnes bývá půda v rovinatém terénu vyhrazená pro pěstování obilí, zatímco výroba mléka a masa je ve větší míře odkázána na okrajové oblasti. Almas si přeje, aby podobně jako třeba v Austrálii byla hospodářská zvířata, jež jsou před porážkou vykrmována hrubým krmivem, přemístěna do pásů pro pěstování obilí. Zvířata musí být stejně jako v 19. století přesouvána tam, kde jsou zdroje v podobě krmiv.    

Veškeré oblasti jsou nyní prodchnuty cíly green dealu, jenže jaká stopa zanechá přejíždění traktory po stále rozptýlenějších pozemcích, jež se od sebe nacházejí třeba 25 km? Ze židlí nejednoho hospodáře zvedají třeba požadavky na rozsáhlá území na rozptylování hnoje. Místo toho, aby si ho jeden vozil sám, je mnohdy nutné pronajmout si za to někoho s cisternovým vozem. Snazší je přeci nechávat za sebe pracovat fotosyntézu, přesouvat zvířata ke krmivu, nechávat je se pást a hnojit sama. Tomu se teprve může říkat cirkulární ekonomika.

Podle badatelského serveru www.forskersonen.no hrají pasoucí se zvířata pro klima a životní prostředí stěžejní roli. V době, kdy je cílem navyšování výroby potravin je účelnější posílit udržitelnost živočišné výroby, než aby se omezovala výroba pro posílení udržitelnosti. Hospodářská zvířata jsou na využívání zdrojů nepostradatelná a badatelé dokonce míní, že potenciálně může pasení omezovat účinky klimatických změn. Celkově půda obsahuje více uhlíku, než celá atmosféra a veškerá vegetace na zemi dohromady a podstatné je zajistit, aby se onen uhlík držel tam, kde je a neuvolňoval se. Hospodářská zvířata přispívají k vázání uhlíku, oběhu živin, šíření semínek a údržbu vegetace jakožto obnovitelného zdroje.       

Snímky z protestů evropských hospodářů, ovšem i z prodejny unčovických hospodářů prodávajících bez prodražujících mezičlánků se šířil i do Norska, kde spustil menší povyk. Veletoče pozornosti směřují kamsi jinam, nicméně se údajně blíží nevyhnutelnost drastických změn. Alespoň na papíře to vypadá hezké, to co si vztyčili za cíle zmiňovaný Almas a další: Deregulace. Méně kanalizovaných peněz. Nové podoby spolupráce.

Málokterý hospodář, či běžný Nor nepracující v zemědělství se může při dnešním stavu znalostí postavit za potravinářskou připravenost na mimořádné situace jako součásti celkové obrany Norska v posledních letech nejsilnější a pravděpodobně příští vládní strany Hoyre, jež nepodporovala domácí zásobovatele, nýbrž chtěla ještě před několika málo lety tuto odpovědnost nechat na Švédsko. Podle serveru www.abcnyheter.no to zaznělo na schůzi Severské rady. Jakkoli to může znít tragikomicky: jistota výroby potravin prý v dobách krize není závislá na domácí produkci. Podobný postoj prý má i t.č. druhá nejsilnější strana Fremskrittspartiet, či Pokroková strana, jež by v případě vítězství strany Hoyre nejspíše vládla spolu s ní.   

Tomu odporuje vyzdvihovaná důležitost větší soběstačnosti, jež je tolik let v kurzu. A jedna pracovní skupina za druhou sestavena z hospodářů i úředníků došla k závěru, že by mohlo Norsko toho více vyrábět samo. Přesto chce zmíněná prý liberální strana Hoyre, jež ráčí volit tolik Norů, byť třeba neznalých jejích postojů v zemědělské politice, podle serveru kulturních novin www.subjekt.no ze sebemrskačství uvalit norským hospodářům již desítky let pod stále větším tlakem ve snaze omezovat dostupnost masa „masnou daň“, též nazývanou „daň na oxid uhličitý.“ Jako ten největší hříšník globálního oteplování je nejen onou politickou stranou vytipován nikdo jiný než hospodář. Problém se však nalézá u něj v chlévě, nikoli ve výletních lodích, nikoli v těch, jež se přezásobují laciným šuntem ze zemí jako je Čína, kterou nám jinak přikazují nenávidět.

Taková daň podle badatelů v mých předchozích článcích zmiňovaného norského institutu NIBIO (www.nibio.no) jen povede k vyšším nákladům pro chovatele přežvýkavců /zejména dobytka a ovcí/, jež jsou v Norsku stěžejní pro osídlení venkova, udržování kulturní krajiny a připravenost pro mimořádné situace a jsou za takových krizí, kdy jsou potraviny využívány jako zbraně „putujícími zásobnicemi“. Potraviny v Norsku mj. kvůli nemoudrým rozhodnutím politiků v energetice a odstupování od soběstačnosti již pořádně zdražily a dále zdražují a politikům to nestačilo, chtějí to ještě urychlit, k čemuž si napomáhají mýty o škodlivosti masa a ambicemi na kontrolu preferencí stravování občanů.

Podle údajů zmíněného institutu NIBIO běží v „klimatických škrtech“ v neposlední řadě o tisíce pracovních míst v zemědělství. Mnohým prý vzal list z úst politik Ola Borten Moe, jenž v pořadu Debatten /Debata/ norské veřejnoprávní televize NRK nazval norské „klimatické cíle“ nesmírně nákladným nebetyčným (sebe)klamem. Za 24 let se Norsku povedlo snížit emise „klimatických plynů“ o 4,6 %, což ale ani tak neodradilo od vytyčení dalších ctižádostivějších nesplnitelných cílů. Jedinou jistotou je, že se bude z daní platit za morální pózování a symbolizování ctností stále více, za což doplácí i hospodář svým strachem z pohyblivých cen.

Ten si vesměs zvykl na předvídatelnost fixních cen napadávaného „plánovacího hospodářství“ zemědělských - de facto monopolních výrobních a regulačních podniků. Jenže není tím sám proti sobě hlavně tehdy, je-li trestán za nadvýrobu, ať již svoji či ostatních? Není možné riziko rozložit jinak, než výhradně v rukou činitelů s dvojí rolí (pomyslně sedících na obou koncích vyjednávacího stolu)?