Nejvyšší míra zdanění na světě

…aneb jinými slovy nejvyšší příjmy z daní jakožto podílu na hrubém národním produktu má podle norského Ministerstva financí a deníku Dagbladet právě Norsko.

Země s ním sousedící hospodaří jak bez zisků z těžby ropy a plynu, tak bez daně ze jmění a s celkově nižší mírou zdanění než Norsko. Dánsko mělo dlouhodobě nejvyšší zdanění na světě, jenže Norsko ho nedávno předběhlo. Jak je to možné, že daně a poplatky jsou v „Kuvajtu Severu?“ /kde si vláda nově navíc přivydělává ždímáním vlastních obyvatel cenami za vodní energii/ tak vysoké, a ještě se pořád navyšují /za současné vlády mj. daň z majetku, zisku i nemovitostí/?

Kolik peněz se lidem vrátí v podobě benefitů? Někteří platí své daně s radostí a poukazují na země kde se musí třeba za léčbu chemoterapií platit z vlastní kapsy. Jenže kolik jste již zaplatili na daních, než budete něco takového potřebovat? Nezafinancovali jste tu léčbu nejen za sebe, nýbrž i několikanásobně? Norové platí na daních čím dále více, přitom se jim vrací čím dále méně.

Jde tu o kvalitu služeb, jež je přinejmenším dost diskutovatelná a liší se podle to, do které školy chodí vaše děti, v jaké jste nemocnici, či pečovatelském domově. Někteří dopadli v Norsku tak, že mají pocit, že jim všude „vykřičeně“ velebený sociální stát nic nedal. Třeba proto, že se ve svém zaměstnání dopracovali ke chorobám a zdravotním újmám, anebo, že z nich udělala operace pracovně neschopnými, aniž by jim bylo přiznáno právo na rehabilitaci a museli si sami hradit léky (např. na ztišení bolestí) anebo se museli dokonce z Norska odstěhovat, aby se jim dostaly kýžená a tolik potřebná zdravotní péče a úleva, aby mohli v každodenním životě fungovat.

Navzdory tomu jsou někteří Norové, z nichž některé znám osobně, přesvědčení o tom, že Norsko je jedinou zemí, kde je „do té míry“ hrazená zdravotní péče, spousta léků, školství, kde se vyplácí příspěvky na děti, invalidní důchody, či ošetřovné a že je to celé jedinečné a úžasné. Jenže skutečnost je poněkud složitější a příkladů odvrácené strany idealizovaného Norska je dost: Na mnohé se nedostává, o čemž se lze denně přesvědčit především v lokálních novinách. Pro některé z těch šťastnější se konají sbírky. Na druhou stranu je také pravdou, že až vážně onemocní, či začnou častěji stonat tak do Norska z finančních důvodů, či kvůli kvalitnější péči utečou zpět někteří z těch desetitisíců Norů, jež si vyměnili Norsko za Španělsko, Thajsko, Filipíny a další země.

Pravdou je, že celých 250 000 Norů čeká na zdravotní péči, z nichž někteří dokonce až deset let, napsal před několika dní deník Verdens Gang. A tehdy, když potřebujete kvůli návštěvě zdravotnických specialistů se kvůli velkým norským vzdálenostem a řídkým spojům veřejné dopravy někde ubytovat, tak hotel i v menším městě vás stojí třeba od 2000 norských korun výše, jenže z těchto útrat se vám proplatí max. 500 korun. Takže nemáte-li na ubytování tak musíte dohodnutý termín zrušit. Navíc máte-li rodinné příslušníky, třeba děti, jež zůstanou delší dobu hospitalizováni, tak třeba nemáte na to, abyste se ubytovali poblíž, a byli nablízku a kdykoli po ruce. Jste-li na cestách za specialisty déle než 12 hodin tak můžete zažádat o příspěvek za stravné 225 korun, což při dnešních cenách nepokryje ani cenu oběda. No je to jako kdyby někdo tam nahoře zavelel „vyberte si, chcete-li být nemocný, či hladový“.

Byrokracie agentury Pasientreiser proplácející část vašich výdajů je proslulá natolik, že mnozí ani nevidí účel, proč ho o něco vůbec žádat. Záleží na referentce/referentovi, stejně se nezbavíte dojmu natahování doby zpracování a pocitu, že systém pracuje proti vám. A je-li vám ve vaší žádosti vyhověno, tak jenom částečně, jelikož pravidla jsou nastavena tak, aby se pokaždé našlo něco, za co vám strhávat a tím ušetřit veřejné pokladny.

Všechny tyto překážky, včetně centralizace a tím horší dostupnost péče a nemluvě o zdánlivě neodstranitelných překážkách pro postižené a další skupiny, jsou politicky řízeny a výtečně znázorňují co si politici myslí o těch, jež jsou na zdravotních službách závislí. A kolik záleží politikům na těch, jež mají podle politiků samotných příjmy pod životním minimem, a přesto si po nich vymáhají daně? Kdyby to bývalo bylo možné v mezích zákona, třeba by nejraději nejdražší pacienty utráceli. Dnešní utrácení probíhá potichu a bez medializace.

Zároveň si volí mnozí z těch, jež jsou schopní odvádět ty nejvyšší daně, Norsko opustit i se svými majetky a kreativitou. Podle majetkového poradce Thomase J. Middelthona, jak napsal na sociálních sítích, není norský model zdanění rozumný, racionální ani spravedlivý. Norští daňoví poplatníci jsou nuceni platit za teoretický majetek, jenž vznikne dříve, než jsou z nich realizované příjmy. Dále platí zahraniční vlastníci za činnost v Norsku žádnou, či nižší daň, než ta, jež musí odvádět norští vlastníci. Navíc přibývá zahraničních investorů, jež neláká investování v Norsku, a to kvůli nepředvídatelnosti systému zdanění. Prý nejdůležitější věcí, jež nyní mohou politici udělat, je nezdanit pracující kapitál a usnadnit mladým podnikatelům-zakladatelům rozjíždějící novou činnost, aby se odvážili a vydrželi setrvávat v Norsku. Toho času jsou absurdně daně z jmění za pracující kapitál povinné i firmy vykazující schodky.

Jak uvedl ekonom Are Søberg, samozvaný tzv. ombudsman na plýtvání, cítí se být morálně navrch ti, jež závodí o to, aby byly stát, kraje, města a obce ještě chamtivější na úkor daňových poplatníků. Odkazuje na Nora Magneho Mogstada, ekonoma Chicagské univerzity, podle nějž je v debatě o daních nejpodstatnější celková daňová zátěž i to, kolik to způsobuje neefektivity.

Když měli snížit nějakou daň, pokaždé to vykompenzovali navýšením dalších. Či vymysleli novou, jako např. tu zvanou „grunnleieskatt,“ čili „daň za pronájmu ploch“, jež nyní platí vlastníci rybích farem, daň na větrné elektrárny. K tomu navýšili daň, jež odvádí zaměstnavatelé, aby zaměstnávali lidi a vyplácel mzdu. Vše na udržování kultury utrácení na všechno, nejen na primární účely, čímž je Norsko prý prodchnuto, koneckonců jsem v posledních několika článcích uváděl četné příklady bezedných účelů, vč. nemálo excesů.

Některé daně a poplatky údajně existují jen v Norsku, a kromě toho jen např. na mýtném, což je Nory považováno za formu více zdanění, platí někteří až přes 20 % svého měsíčního platu, jak šířil list Stavanger Aftenblad. Tolik totiž odvádí motoristé užívající silnic v rámci projektu Ryfast spojujícího několik ostrovů severně od města Stavanger s pevninou.

Zlomyslní, či přezíraví politici milující poručnictví pro „dobro pospolitosti“ velmi rádi uplatňují dvojí metr. Sice brojí proti daňovým únikům ostatních, současně ale pro sebe vytvářejí „zlatý“ systém nezdaněných výhod. Nejhorší jsou prý ti, jež si „kupují“ svým odstoupivším stranickým kolegům navazující funkce. Pak máte vzdávat hold třeba bývalé premiérce, či bývalému premiérovi, je(n)ž nikdy nevytvořil/a jediné pracoviště generující příjmy a pouze využíval cizí peníze, je(n)ž se navíc odstěhoval do zahraničí a neplatí daně Norsku. S důsledným postojem stran k daním a nemilosrdnému postoji k těm, jež se kvůli daním odstěhovali do zahraničí by mohly prosadit, aby byly odměny za zastávání funkcí v orgánech EU, NATO, Světové zdravotnické organizaci atd. zdaněny ve vlasti. Na Nory to totiž dělá velmi špatný dojem, když si svou kariéru postavili na kritice, že ostatní odvádí „pospolitosti“, jak ohraně zní jedna z vět, naprostý nedostatek daně. Kážou vodu a sami pijí víno, přitom největší příživníci jsou právě oni. Nejprve zbohatnou z peněz z daní daňových poplatníků a pak odejdou do zahraničí, aby z veřejných pěněz „dárců“ zbohatli ještě více.

Jeden nejmenovaný Nor skrze sociální sítě přednesl následující: „Dobrá politika není ochuzovat lidi daněmi a omezeními a pak dotovat ty ochuzené a dělat je závislými na penězích státu, města atd. Dobrá politika je nechávat lidi na pokoji a nechávat jim co nejvíce toho, co sami vytvářejí.“