„Musí ven a nikdy se nesmí vrátit“

Jako tekutý písek při skočném přílivu. V diskusích v papírových i digitálních masmédiích Norové temnými ozvěnami řeší, co nakonec pokoří ty arogantní živly. Hodiny tikají, třeba se blíží bouře.

Nekalé praktiky, špinavosti, svinstva a podrazy: Jeden za druhým musí vrcholoví politici odstupovat z pozic, jež prý nikdy zastávat neměli. Kolikrát se více bojí o vlastní koryta než o následky té politiky, kterou prosazují. Komu čest, tomu čest. Plagiáty a další podvody v dlouhé řadě za sebou údajně odhalují sektu extrémně slabých a svých rolí nezpůsobilých jedinců, jež prokazují postoje třeba podle sloupkaře Georga Goodinga a webu www.nettavisen.no neslučitelné s tím, aby řídili jim svěřené rezorty. Nejen podle něj používání slov, myšlenek a nápadů někoho jiného a vydává je za vlastní svědčí o vůli nechávat na ostatních, aby byli jejich hlasem, poněvadž jim nezáleží na tom, co kdo sděluje, projevují typ stádové mentality, kdy člověk hledá jistotu ve schovávání se za něčím, na co přišel někdo jiný. To vše je přesným opakem toho, vést ostatní a být svrchovaně zodpovědný za vyhledávání těch nejlepších informací, jejich porozumění a vyhodnocování, rozhodování na jejich základě a předávání je těm, jež vedete.

Vysoká škola Nord Universitet popisuje cíl magisterského studia v administrování vědomostí, jež Kjerkolová, již odstoupivší ministryně zdravotnictví, absolvovala, jako schopnost „vést rozvoj vědomostí a práci na transformacích“. Pokud vám nejde o to, abyste dokázali vyjádřit vlastními slovy to, co znáte, jež byste měli ovládat, jak můžete vést práci na rozvoji vědomostí a nezbytných transformacích v tak kritické oblasti, jako je zdravotnictví? Opravdu chceme takové ministry, kteří projevují tak malý zájem o rozvíjení vlastních myšlenek a vědomostí, jež musí bezpodmínečně ovládat, aby mohli pro naši společnost činit ta nejlepší rozhodnutí?

Podle Goodinga a dalších hlasů jde o velký nedostatek mnoha politiků a nízké výkony snižují očekávání všech, vč. voličů. Obsazování postů na základě stranické odměňování za loajalitu a nikoli odborných kvalifikací kleští cestu, kde jen ideologové a kariérní politici činí ta nejdůležitější rozhodnutí, pro něž jsou klíčové vědomosti.

Brzy to zas „praskne“ a Norsko se zveřejňováním třaskavých detailů dočká dalších politických skandálů. Podle průzkumu agentury Opinion a deníku Dagsavisen očekává odstup dalších ministryň a ministrů 73 % Norů. Do povědomí široké veřejnosti se již zapsal Jan Christian Vestre, odstoupivší ministr průmyslu a nástupce zmiňované Kjerkolové v pozici ministra zdravotnictví. Vždy culící se Vestre podle zmíněného webu www.nettavisen.no i dalších prý neoprávněně získal mnohomilionové dotace na svou továrnu na nábytek, jež ho dodala okresům, kde vládly garnitury jeho strany.

Těch „supů“ nikdy není dost nehledě na to, kolik se ještě provalí kauz. A sotva si další mazaní a křiví stihli urvat z veřejných peněz na továrny na baterie, větrné elektrárny, datová centra atd., tak si i s dotacemi utekli do daňových rájů někdy dříve, než stačili cokoli vyrobit a sami vygenerovat jakékoli hodnoty.

Pocházet „zdola“, tak říkajíc „ze spodiny“, je pro norské politiky důležitým omílaným ideálem, přitom mají k dělnictvu daleko jak svými „skutky“, tak scházejícími pracovními i mimopolitickými zkušenostmi i tím, že strany neustále „reprodukují“ tytéž politiky a zpevňují tak svou pozici jako klan týchž rodin. Co kdyby byl znovu zaveden paragraf 105 trestního zákoníku, jež zakazoval politikům svým voličům lhát? A nakolik jsou vlastně spojení s realitou? A rozumí vůbec to, co nám voličům předčítají ze zápisků, jež jim ještě k tomu nejednou připravil někdo jiný?

Jak se prostřednictvím, dejme tomu zmíněného webu www.nettavisen.no snažil znázornit např. novinář Anders Magnus pobírají politici platy a odměny kolikrát zároveň ze svých stran a k tomu (jsou-li poslanci) i z parlamentu a z více, či méně prázdných pokladen městských a obecních rad plus za působení v nejrůznějších výborech, radách, vedeních atd. Oči nám z toho přecházejí, ale zkrátka to platí i pro ně, že den má pouze 24 hodin, přitom to na jejich kolikrát 200 či 300procentní úvazek nemůže stačit. Jsou, dejme tomu, starostové na plný úvazek a k tomu zasedávají krajskou radu a „schůzují“ v rámci dalších funkcí ještě jinde, o stravování se kolikrát postará někdo jiný a proplácí se jim cestovné i další výdaje. Myslí si snad, že se mohou rozkrájet na několik osob, z nichž si každý odpracuje během pracovní doby hlavního úvazku tolik za dalších funkce, že si to ty odměny zaslouží? A aby toho nebylo málo, tak mají nárok na plně placenou dovolenou a „zlatý“ důchod. Jenže jenom málo pomůže poukazovat na jednotlivé špatné politiky, když je špatný celý systém od nominace přes odměňování až po priority.

Ať se nikdo nediví, že důvěra vůči politikům se podle zmíněného deníku Dagsavisen blíží absolutnímu minimu. Také roste počet těch Norů (zatím je to šest z deseti), jež jsou, mezinárodním srovnávacím žebříčkům navzdory, přesvědčení o tom, že v státní a komunální sféře bují korupce.

Je otázkou, zda mají lidé ještě v sobě obětavost, či integritu vůči blahu svých nejbližších, dalších lidí i své vlasti. Hodně to diskutující řeší třeba na webu www.document.no. Kam se poděla hrdost, důstojnost, mravnost a zodpovědnost vůči těm, jež přijdou po nás? Podle toho, jak drtivá většina hlasuje ve volbách, jaké zastává zásady atd. lze o tom důvodně pochybovat. Říkává se, že národ, jenž si volí do čela nečestné, zkompromitované a zrádné politiky, jež nám chtějí vzít to, na co jsme zvyklí, není pak obětí, nýbrž spoluviníkem. Co je to za konformní, bezcharakterní, ignorantské, zbabělé a morálně rozhárané lidi, jež propůjčují své hlasy a svou důvěru temným, sebedestruktivním silám, než aby dbali a aby jim záleželo na tom, jakou zemi přenechávají dalším generacím? Chtějí na úkor svých potomků obětovat právo sebeurčování osudu nejen přírodních zdrojů a pracovními místy, nýbrž solidárnost celé společnosti. V jednotě bývala síla, nyní se lidé stále více cítí ztracení, odcizení, vykořenění atd. A stále ještě je mnoho těch, jež ani pořádně nechápou co se děje a že jsou jen využíváni pro nějaké cíle, za ně jen doplácí.

Norsko se prý stalo jednou z těch zemí, kde politici a spekulanti vidí svou vlast a svůj národ především jako účetní položky, jež chtě nechtě musí být decimovány a občana jako chodící peněženku, pouhé číslo v řadě daňových subjektů. Norsko je najednou jednou z těch zemí, kde jsou vlastní kultura a dějiny jen jedny z mnoha, aniž se jim má připisovat nějaké zvláštní hodnoty, a kde je hodno vzhlížet ke všemu cizímu do té míry, že si koledujeme o rozklad té společnosti, kterou trvalo tolik generací budovat a její nahrazení zcela cizími lidmi. Chtějí pomoci všelijakých prvků, jež tu nemají kořeny experimentovat s naší budoucností. Přitom se jeden podivuje víc než druhým nad tím, jak málo to klape dohromady, jak kvůli tomu mezilidskými vztahy „haprují“ a kolik vzniká nových neřešitelných svárů a problémů. Kdo je začne hubit?

„Norsko bylo krásnou iluzí, která je dodnes udržována skrze licoměrnost a skryté činy. Mocné síly zvenčí se nás chystají obsadit zevnitř, s pomocí norských nohsledů a podvratných živlů.“ Cituji autora knihy Sov, mitt Norge, čili Spi moje Norsko Pera Ertresvåga, jenž podle kritiků knihy dobře a pracně doložil, jak se Norsko změnilo k něčemu mnohem horšímu.

Jenže jak se mají dostat do mocenské pozice nové strany, nebude-li je nikdo volit a nezavedou se u občanstva? Dělnická strana existovala patnáct let /od r. 1888 do r. 1903/, než se dostala do parlamentu. O sto let později potřebovali takoví Zelení 25 let, aby se jim povedlo totéž, ti se ovšem drží jen tak tak a mohou kdykoli vypadnout.

Politicky nekorektní kritické myšlení již prý zcela vyšlo z módy, namísto toho nás vyzývají k tomu, abychom byli nadmíru kritičtí vůči těm, jež skutečně přemýšlejí kriticky a protlačují jiné než nastolené pravdy. Údajně by si nevybrala za vůdce ty nejhloupější jedince ani žádné zvíře. Přitom je to prý právě hloupost, jež má ve společnosti momentálně přednost. Více se o tom rozepíši v některém z dalších článků.