Magistři aneb Já? Vždyť já nic špatného nedělala!

Norská vláda se stále více podobá soutěžím, z nichž pokaždé půjde jeden z kola ven. Z nejbližších spolupracovníků premiéra muselo pro hrubá porušení odejít zatím osm osob, přestože si je vybral „z těch nejvyšších přihrádek“.

Prý jako spravedlivá odplata se to stalo i Ingvild Kjerkolové, ministryni zdravotnictví, jež kdysi podle výroku před Světovou zdravotnickou organizací plamenně a totalitně brojila za trestání lidí „nulovou toleranci“ za „špatné chování“, ať to znamená sankce za nesouhlas s příp. znovunastolením pandemického režimu, či něčím jiným. „Nádory“ norské politiky prohnilé posedlostí a zneužíváním moci, chamtivostí, ješitností atd. a s rysy nápadně podobající se těm u psychopatů se nezadržitelně začínají zošklivovat více lidem. Znamená to snad začátek konce nepotismu, zkorumpovanosti, nízkého etického standardu a éry vládnutí „státotvorné“ strany a jí podobným?

Není to divné, že nejenom to, že jí magisterská práce prvoplánově prošla, přestože na ni a svoje „CV“ (životopis) používala na svůj plagiát spíše klávesy Ctrl C + Ctrl V, ale byla odměněná nejlepší známkou A? Textových shod se ale našlo stále více (prý celkem 43 %), až byla práce zneplatněna. Výbor přezkoumávající práce studentů Kjerkolovou „čapnul“ za úkladný podvod a Norové podle ohlasů nyní zuří za prý zavrženíhodný nesouhlas bývalé ministryně se závěrem výboru a s vyhazovem z ministerského postu. Kauza ale má více rovin a podstatně větší hněv se rozléhá kvůli nerovnosti navzdory předstírané rovnosti skrz naskrz norskou společností nehledě na funkci a umožňování toho, aby si vyvolení s bezúhonnou „partajní knížkou“ mohli takto krátit akademický proces. Dle obecenstva sociálních sítí je čím dále více vysokých činitelů „do morku kostí“ přesvědčeno o tom, že zákony a pravidla, na nichž se sami usnesli, pro ně neplatí a dostane-li se na jejich pochybení a selhání, tak je nabíledni, že zkrátka z nich nic nepochopili, obviní každého kromě sebe a na nevyvratitelné důkazy reagují ledově chladně, vypočítavě, prost pokory a ještě ke všemu se diví, že opovrhování politiky je prudce na vzestupu i v Norsku. Kjerkolová se snažila během projevu na rozloučenou, který vysílala i televize poté, co byla dotlačena k odstupu, i prezentovat nějakou tu sebechválu a manipulaci veřejnosti sebelítostí a uroněním nějaké té slzy. Asi si nedomyslela, že najmout si na takový případ právníka (a šušká se, že je placen daňovými poplatníky), jenž má napomáhat lži proměnit v pravdy znamená již nezáviděníhodnou nevýhodnou pozici a škodu ještě zvětšit.

Její svědomí je čisté a masmédia se prý mají stydět. Prý bolí, že jí nikdo nevěří. Před zraky (i televizních) diváků zaujala roli mučedníka a nyní usiluje o odvetu a na dotaz novináře, zda se má stydět i ona, odvětila, že ne. Protivně napadla přítomné slovy „Hanba vám!“ Zato prý „snese výsměch i to, že se lidé do ní naváží.“ Znamená to snad, že tento „šplhoun“ snese poslouchání toho, že ona a další politici žijí v jiné realitě? Je-li jakýkoli politik za své činy odhalen a na základě toho osočován, může pak snad někdo tvrdit, že pracoval pro lid, nebo se jeho práce vymkla demokratické kontrole?

Nemělo by se také prozkoumat, jaké si stačila vystavět pomníčky a jaká práce byla odvedena během jejího úřadování také hodná přezkumu? Starala se o status quo a dokonce další demontáže ve zdravotnictví, peskují ji a hřmí Norové nejen na sociálních sítích. Vyčítá se jí škrty v péči o závislé na omamných látkách, další rány proti péči o duševně choré a cynické výroky na adresu péče o seniory, tak co se během jejího úřadování vůbec vylepšilo? Prý konsolidovala umělou rudou dichotomii soukromého a nesoukromého zdravotnictví: Její odpor k soukromníkům generoval další fronty tisíců pacientů s palčivými potřebami čekajících na léčbu. Navýšila spoluúčast za léčbu i léky a také podíl „pomocníků“ ve zdravotnictví bez vzdělání a s chatrnými znalostmi norštiny a nebrzdila nepřetržitý odchod specialistů. A podle kritiků četných skupin hlavně na sociálních sítích je nejméně omluvitelné především prý jednotlivci pohrdající a pokrytecké zaprodání vlastního lidu totalitnímu pandemickému zákonu pod taktovkou Světové zdravotnické organizace, u níž si třeba již zajistila místo financované dalšími penězi (kterých jistě nikdy není dost) daňových poplatníků. Ať to bude, co to bude, místo toho, aby pracovala někde, kde na ní nikdo nebude závislý a kde nejde o důvěru prý bude jistojistě odměněna nějakou prestižní a lukrativní pozicí v Ženevě, Bruselu, či New Yorku.

Proslýchá se, že z ministryň a ministrů se stali již jenom a odborně neznalé stroje na pragmatické žvásty, co největší záplavy slov o něčem politicky korektním, v správný čas. Bez výjimky prý mají to, čemu se norsky říká „munndiaré“, čili česky tedy „slovní průjem.“ Ještě bývají přirovnáváni ke kulometům, z nichž nevystřelují ostré náboje, nýbrž „výpady“. Lidem namlouvají, aniž by je naslechli. A když tito narcisté podvádějí a lžou o věcech soukromých, jako třeba v tomto případě o magisterské práci, o čem dalším ještě podvádějí a lžou?

Norové se prostřednictvím masmédií dočetli, že někdo, kdo opsal jen 5 % své magisterské práce, byl z vysoké školy vyloučen na půl roku. Někdo další se neúspěšně odvolal až k nejvyššímu soudu. Jenže jakýpak to pro naduté a samolibé mocipány vynese trest, přesednou-li se z ministerských kanceláří do poslaneckého sálu a zůstanou v mocenské pozici ještě třeba jako místní lídři své strany? Museli odejít, ale co jejich poradci? Jsou kompetentní pro vykonávání své práce, či se spíše bojí nevole arogantních ministryň a ministrů tehdy, když se jim jejich rady nebudou zamlouvat?

Ozývají se hlasy, že od nynějška by v zemi, kde se výuční list vyžaduje i od uklízeček, měli mít ministři svému postu adekvátní vzdělání a pracovní zkušenosti z oboru s postem souvisejícího, aby mohli spravovat dotyčný rezort a rozhodovat tak, aby se nehledělo jen na škrtání rozpočtů, nýbrž i na (mezi)lidské stránky. Co takhle zavést meritokracii?

Vyvstává otázka, kolik absolventů vysokých škol získalo svůj titul právem a nakolik jsou vysoké školy zpolitizované do té míry, že praktikují klientelismus. Dají se magisterské práce objednat vysoce postaveným lidem? Že by nejeden zaměstnanec vysoké školy obsadil svou pozici podvodním jednáním? Nenastal snad čas jít do hloubky a odhalit celou hierarchii?

Kjerkolová je jedním z tisíců studentů, jež získala titulu magistra založeného na zkušenostech místo na vědomostech. Toto rozdělení magisterského titulu je něco, co nabízí norské vysoké školy něco přes dvacet let. Dokonce 52 % magisterských titulů na vysoké škole Nord universitet bylo podle jejího webu založeného na zkušenostech. Jsou mezi těmi dvěma druhy rozdíly v kvalitě?

Mnoho akademiků, mezi nimi i profesor Thomas Hylland Eriksen, poukazuje prostřednictvím listu Klassekampen na „nemoc“ spojenou s tím, že se vysokoškolské vzdělání stalo strategickým prostředkem k dosažení elitního postavení na úkor oborů i zvědavosti, úkolů a povinností studenta.

Podle docenta Karla Fredrika Tangena z vysoké školy Høyskolen Kristiania a webu www.forskerforum.no jde o společenský vývoj. Vše se točí okolo peněz: Vysoké školy musí vydělávat, a proto dostávají odměňu za každého, kdo „proplouvá“ rádoby studiemi, jež nepřinášejí žádnou kvalifikaci kromě ventilování názorů, hromadného psaní příspěvků do novin a účasti v diskusních pořadů, kde se mohou chlubit magisterským titulem.

Bývalý profesor Willy Tore Mørch píše na webu www.nordnorskdebatt.no, že společenský vývoj spěje špatným směrem s nadhodnocováním akademických titulů a shazováním praktických oborů.

Před 30-40 lety by prý mnozí z magistrů ani neprošly střední školou. Proto ty varovní hlasy: Nikdy nezaměňujte vzdělání s inteligencí. Můžete mít jakýkoli titul a přesto sršet hloupostmi. Šikovnost v jedné oblasti automaticky neobnáší dovednosti v dalších oblastech. Ani mezi to, co prožijete a vaší způsobilostí se z těchto zkušenosti poučit nelze bez dalšího dávat rovnítko. A být sebeschopnější nemusí vám pomoci, nejste-li i poctiví.

Drzost dosahuje stále vyšších met a zlí jazykové předesílají mimo jiné i to, že by premiér jakožto velký „dodavatel“ parlamentnímu kontrolnímu výboru měl zřídit nový ministerský post na rozlučování se s nepochopenými a uraženými ministry a z kontrolního výboru bude nové ministerstvo. A aby mi nikdo nevyřkl, že spílám pouze „levici“: Za dvou „pravicových“ vlád za sebou byla největší „spotřeba“ ministrů v dějinách Norska (celkem 46).