Pustila jsem si ranní mlhu do bytu

Otevřela jsem okno a pustila si ranní mlhu do bytu. Zalila jsem kytky a začala uklízet nepořádek vzniklý mým včerejším uklízením. Čistím si byt. Lidé, kteří nejsou sběratelé, by asi sotva uvěřili, co si taková babča schovává. Hromady divadelních lístků, programů koncertů, vstupenek do kina. Staré programy. Staré plánovací kalendáře. Staré dopisy. Některým z nich je více než padesát let. Třeba dopis od Hajaji, kde se mi pan Brodský jako Hajaja podepsal a napsal mi, že jsem určitě hodná jiskřička.

Jestli nevíte, kdo to byl Hajaja a proč jsem měla být jiskřička, netrapte se tím.  Trhám staré fotky lidí, ke kterým jsem ztratila cestu. Lidí, kteří mi dluží, peníze, knihy, a já cítím pokaždé zlobu, když jejich fotografie zahlédnu. Proč mám mít v bytě trvalé zdroje negativních nálad? Odnáším oblečení, které nenosím. Občas to oblečení přitáhnu domů zpátky. Co když do toho zhubnu? nebo dorostu?

Mám takovou mlžnou náladu. Mám ji ráda. Nabádá mě k tomu zůstat celý den v noční košili, pustit si televizi nezvykle už ráno, nebo vytáhnout nedočtené knihy, uvařit si kotle čaje a existovat si. Čistit vše kolem sebe. Uvolňovat prostor pro nové myšlenky a věci. A taky, usnadnit mým dětem likvidaci banánovek plné domnělých pokladů. Až jednou odejdu, ať jim to pálení vzpomínek netrvá tak dlouho. O smrti jako o odcházení eufemisticky mluví moje maminka. Čím více se stává smrt v našem životě reálnější, tím větší máme tendenci ji trochu načechrat, namalovat do pěkna.

Nesmím zapomenout, co jsem si kladla na srdce, když jsem blog, po více než roce váhání, začala psát. Nejdřív jsem musela prolomit svou nechuť zase začít psát. Na světě je příliš moc slov. Proč přidávat další? Jako další krok jsem si vytvořila svůj osobní kodex blogera.

Nesmí mě to zotročit. Nesmím číhat na reakce, a nesmím je brát vážně. Není důležité, co říkají ti, co se mnou nesouhlasí. Nesmím zapomenout, že je normální, že nesouhlasí. Je to jejich vidění světa, a mají na to právo.  Nejsem tu proto, abych někoho přesvědčovala o svém názoru. Já ten názor chci jen říct. 

Chci se naučit psát a reflektovat svou zkušenost, to co já vidím. To, co já vnímám. Jak to chápu. Slovo má zvláštní dar.  Jakoby teprve to, co se napíše, ožilo. Do čím větší barvité slovní barevnosti zabalíš svůj život, tím se stane život barvitějším. No tak jo, budu na tu hromadu slov přihazovat další slova. Nesmírně uklidňující pocit ve mně vyvolalo zjištění, že veškeré tohle konání má tak jepičí život.

Dnes ráno, při venčení psa, jsem pozorovala babičku s její malou diktátorskou vnučkou. Babička s holčičkou při chůzi dupaly a počítaly nahlas: "Jedna, dva, tři, čtyři...." a tak dále až do deseti. Pak následovalo: "Doleva, doprava, dopředu, dozadu. Jedna, dva..." Babička snaživě dupala, a holčička ji sekýrovala: "Ty to pleteš. Ty jenom dupej, ty těžké kroky budu dělat sama." A babička pokorně dupala a holčička dělala ty těžké kroky doleva, doprava...

A tak ať nás k povinnému dupání přiměje jenom láska k tomu, kdo ta pravidla určuje. A ať je to jen hra.

Brouzdám si v tomhle mikrosvětě blogerů. Nejcitlivější témata posledních dnů, Jan Palach, paní Čáslavská, bývalý ministr Drábek a jeho zřejmě nepovedená úprava zákona o pěstounství. K čemu mě to čtení vede? Nacházím své chyby v chybách jiných. Svou malost v malosti jiných. 

Stýská se mi po mém nejmenším vnoučkovi. Tak mlžně zastřeně se mi stýská. Jakoby nic nemělo ostré hrany.

Kniha moudrosti  2:4  I naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem.