O pádech pyšných měst.

Jednou jsme se já, syn a pes na svých toulkách dostali do mrtvého města. Město, sevřené těžními věžemi. Historické. Chodili jsme po schůdcích k domům, po ulicích, po chodnících. Jenom ty domy tam nebyly. Byl podvečer a bylo sychravo. Po velmi výstavném náměstí nepřeběhla ani kočka. Pusto. Město tam zachovalo svou radnici. Ale večer už tam nebyla ani jedna úřednická noha. V půlce kopce kraloval pyšný krásný katolický kostel. Ale farníci byli odstěhováni o několik kilometrů dál. Do nového betonového města. Tam, kde se poddolovaná půda ještě nechvěla. Šli jsme jedinou zachovalou ulicí kolem bývalé špitálnické zahrady, do kopce, kterému se říká Cingrův. Na něm stojí další výstavní kostel, pro změnu evangelický. Chodník k němu od radnice se drolil. Kolem náletové plevelné stromy. Bodláčí. Nestal už tam jediný dům. Jen se občas někde daly vidět základy domů. A do toho kopce pomalu, pomaličku, jel čistící vůz. A tu prázdnou silnici od nikde do nikam kropil vodou a čistil.

 Vypadalo to tak trochu, jakoby nás sledoval. Jel zrovna tak pomalu nebo rychle, jak pomalu nebo rychle jsme šli my. Velmi znervózňující. Ano, někdo to auto asi řídil. Ale po nějaké době jsme měli pocit, že nás pronásleduje STROJ. Když jsme došli na vrchol kopce, ke kostelu, STROJ, který se celou dobu zákeřně šoural za námi, najednou zrychlil, a zmizel za oblinou kopce. Když nás míjel, měli jsme iracionální strach. Pak přišla úleva. Na vrcholku kopce jsme zkoumali autobusové jízdní řády. Zjistili jsme, že jsme se nějak převrátili v čase a prostoru.  Změnily se směry. Trasa, kterou jsme měli naplánovanou, by se měla o ty dva kilometry zkrátit, místo toho nabobtnala o daleko víc kilometrů. Kromě toho jsme šli opačným směrem, než slibovaly jízdní řády a ukazatele na náměstí. Vzdali jsme se. Šli jsme zpátky na to pusté náměstí. A pak se to stalo. Proti nám, zvolna, pomalu, pomaličku, jelo kropící auto. A kropilo a čistilo.

Žijeme uprostřed sci-fi. Na zemi se objevují prázdná vybydlená města. Některá se stala ruinami už dávno, tak jak šel čas a historie. A některá se vyprazdňují dnes. Celá prázdná území plná chátrajících domů. Elektřina dávno odpojená. Uvolněné reklamní poutače narážejí do zdí a zní to jako nářek. Zapečetěné obchody, ve kterých už dávno nic není. Rozbitá okna zírající do prázdnoty. S dětskými houpačkami hýbe pouze závan větru. Ulicemi se potulují bezprizorní psi a kočky. Bezdomovci. Cháska loupeživá.  Prohlížím si galerie některých měst. Detroit, Černobyl... Pyšná, bohatá, zpupná města. Dříve plná ruchu a prosperity. Kapitalistické, socialistické... prosperity. Prohlížím si obrázky těch míst, kde se žilo a radovalo. Smutnilo a umíralo.

Ale nemusí to být jen tyhle odstrašující příklady. Vymírají i města, která navenek ještě zdánlivě fungují. Nám na očích. Hniloba a umírání začínají v centrech měst, která byla kdysi živá, pulsující. Život se přesouvá na periférie, do hyper supermarketů, do nových komplexů, které mají symbolizovat úspěšný styl života. Ááááách, tak cool. Všechno vypadá jako kašírované, kulisy pimprlového divadla. Potěmkinova města. Pozlátka. A červi, kteří vylézají z bývalých pupků měst, se pomalu roztahují všemi směry.

Zase jsem navštívila to město, které jsem se třicet roků poctivě snažila mít ráda. To krásné město, zapsané na seznam Unesco jako chráněná památka. Přijela jsem z industriálního města, kde je většinu dní v roce smog, kde demografické složení lidí je řekněme to kulantně velmi zvláštní, z města, které je označované za špinavé. A není to pravda, protože moje současné město je mnohem čistější, udržovanější, než to město Krasavice. Měli by je čančat, už kvůli turismu. I město musí mít co do tlamy, a vydělávat by mělo tím, co je na něm nejlepší, svou krásou. Smutno mi z toho bylo. Špína. Zchátralost. V sobotu ráno kolem deváté hodiny byl problém najít nějakou jídelnu, kde by se dalo nasnídat. Večer ve středu města nikoho nepotkáte. VYBYDLENOST. Žijí tam lidé úhlední, čistotní, klidní, nudní, středostavovští. Nepořádku mnoho nenadělají. Nesype se na ně shůry prach, popel, neobalují se do smogové mlhy. Ale i ta trocha nepořádku se vrší a nikdo ji neuklízí. Tady, doma, pane jo, po takové páteční noci to vypadá jak po páteční noci v ulicích Odense. Země pokrytá vším možným. A hned v pondělí ráno naběhnou holky a kluci, ale hlavně holky, v oranžovém. A opravdu uklízejí. Tady se zametají i chodníky. A že je tu co uklízet. A co zametat. A tytéž dámy naběhnou i v úterý, a ve středu... Popeláři vyvezou odpad, ale mimoto snad kolem těch popelnic i uklízí. A snažit by se nemuseli, bydlím na Větrné hůrce, stranou centra, kam se nehrnou zrovna davy turistů.

Holky, kterým je od dvaceti do šedesáti, si o pauzách labužnicky dávají v cukrárně kávu a zákusek nebo chlebíček. Jsou ve svých vestách důstojné.

Kdysi jsem měla na zdi iGooglu v jednou z chlívečků počasí v různých městech. Samozřejmě mě zajímalo, jak je u nás doma, a mnohdy jsem se divila. To třeba když jsem zjistila, že u nás doma prší, a ono svítilo sluníčko. Zajímalo mě, jestli na všechny mé blízké svítí sluníčko. Nebo na ně prší. Z nějakého důvodu jsem tam měla i Dillí. Počasí tam je stabilní. Kouřmo.

Ano, tohle moje město je zkoušené. Ale dnes bylo nebe nad ním jako vymetené, krásně modré. A na jasném nebi svítily hvězdy. Kouřmo jsme tu ještě neměli. Ještě žijeme. My ještě žijeme.

Izajáš. 6,11-13

„Tu jsem řekl: „Dlouho ještě, Panovníku?“ On odpověděl: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“ Hospodin odvede ty lidi daleko a v zemi bude mnoho míst opuštěno. Zůstane-li v ní jen desetina, i ta bude zajata a přijde vniveč jako posvátný strom, jako dub, po jehož skácení zbude jen pahýl. Tento pahýl bude símě svaté.“