V domě řádila smrt

Po dlouhé době jsem dnes měla nasazeny sluneční brýle. To aby nebylo vidět ty ubulený voči.

Radost, velká radost, a smutek, velký smutek, jsou si tak neuvěřitelně blízko co se týče pocitů.

Když se narodila má první krásná vnučka, a na displeji mého mobilu se objevila zpráva: "No tak jsi bába, babi," seděla jsem celá jurodivá v práci. Užaslá, nevěděla jsem, jak  s tou informací naložit. "Když já nevím, co dělat," řekl jsem bezradně své kamarádce ředitelce. "No co, tak tě nepošlem na školení o excelu, ale na kurs pletení."  Taková ve stavu absolutní blaženosti jsem se potácela městem a zastavovala všechny zdánlivě známé, abych jim sdělila, že jsem bába. Doma jsem napsala (vyblinkala) asi tak padesátislokovou báseň, zajíkavou a plnou neuvěřitelného štěstí a lásky.

Dnes, přesně na den mých šedesátých narozenin, zemřela moje maminka. Sedím tu celá jurodivá, nevím, co mám dělat, a bojím si, že neexistuje kurs, který by tohle vyřešil. A bojím se, že neumím psát ani básně. Ačkoliv překypuji nesmírnou láskou. A jsem divně cudná ve sdělování svých pocitů. Bůh tě opatruj, maminko.

Pláč  1:20    |  Pohleď, Hospodine, jak se soužím, v mém nitru to bouří, srdce se mi svírá v hrudi, neboť jsem zarputile vzdorovala. Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt.