O hledání lásky

Za onoho času bylo nebylo, nevím. Neúnavní Tyltyl s Mytylou hledáme lásku. A zatím už, co vás vede, ona, neznámá, dávno pradávno odlétla na jezera dalekého nebe. Poslední dobou, když jdu spát,  už v té chvíli se začínám těšit na ráno.Je to takový natěšený pocit, jaký známe z dětství. Tehdy, když začínaly prázdniny a každý den se jevil jako malovaný. Tehdy, kdy o prázdninách nikdy nepršelo. A když už náhodou pršelo, existovaly tlusté krásné voňavé knížky, které byly k neučtení. Už dlouho jsem tyhle pocity nezažívala. Jednou z výhod mého důchodcovství je možnost řídit svůj čas. Mé ranní čtení bible, modlitby, meditování. Tiché a klidné posezení u čaje, se psem, který mě pozoruje z našeho pelíšku. (Ehm, pardon, z tvého pelíšku, Pse). Dochrupává poslední chvilky, než vyrazíme na procházku.  

Nevýhodou mého důchodcovství je, že patřím mezi ty chudší důchodce. Výhodou je, že jsem se naučila uvádět do praxe mnohé rady z bible. Velmi dobře například tu z Matoušova evangelia: "Nedělejte si tedy starosti o zítřek, zítřek bude mít své trápení. Každý den má dost svého trápení" (Mt. 6,34). Nevýhodou je...

Na filmu Láska nebeská miluji nejvíc úvodní a závěrečné sekvence. Konkrétně dojemné vítací a loučící scény z letiště Heathrow. Jsou tak nabité láskou, že se až divím, že budova letiště nevzlétne do vzduchu. Tak silná energie to je.

A já, osamělá babča, stále intenzivněji a s větším potěšením prožívám spojené ruce náhodných milenců, letmý polibek, který neznámý chlapec vlípne do vlasů dívky. Vidím v tom Boha, protože ten je ve všem tom krásném. (Samozřejmě, i v tom ošklivém, ale o tom teď nepíšu). Vnímám to, jako by mi Bůh posílal dárky. A není těch dárků málo. Piano stojící ve vestibulu nádraží, na které náhodný cestující preluduje. Pohled z okna jedoucího vlaku do lužního lesa s tmavě zeleným porostem medvědího česneku. Pohled na rozvětvené kolejiště v Kunčicích. Chlebíček v bufetu. Koblihy jako pohoštění na biblické škole. Nafouknuté, posypané cukrem tak, že po snězení jediné koblihy jsme všichni pokryti popraškem cukru. Sladcí sněhuláci. Peníze, které mi posílají mé děti k tomu, abych přežila, s podotknutím, že si mám koupit koně. Což je taková rodinná milá hláška.

Někdy se to kolem mě tak mele, že si myslím, že už tu lásku k lidem neunesu. Že neunesu tu bolest. Že se bojím, že neunesu a nezvládnu tu zlobu. Někdy všechno vykřičím na někoho do telefonu. U piva. U kávy. Někdy není blízko žádné ucho. Ale vždycky to skončí stejně. Bez ohledu na to, kolik slov a jak moc vášnivých ze sebe vychrlím, jak velká erupce vznikne, se vše pokaždé uhladí, srovná. Cesty se napřímí.

Kdybych byla horou

byla bych dutá

od hlavy k patě.

Bydleli by ve mně

koně a zebry

bezzubý tygr

a stará ženská

kterou nikdo

nechce. A já bych se

chvěla      jak bych je

chovala chovala

a žhavá láva

by po mně tekla